24 C 132/2024-27 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 8. 2. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí 12 230 Kč spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 10. 11. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které mu téhož dne poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni souhrnný poplatek ve výši 8 180 Kč. Žalovaný však zaplatil jen 5 950 Kč.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že tuto dne 10. 11. 2021 uzavřeli žalobkyně a žalovaný. Žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalovanému 10 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 1 980 Kč (v sazbě 70,89 % ročně), poplatek za zpracování a doručení ve výši 3 000 Kč a poplatek za inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že částku 10 000 Kč v hotovosti převzal. Z přiložené standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že obsahuje základní parametry sjednávaného produktu.4. Z listiny nazvané evidenční karta klienta soud zjistil, že obsahuje některé údaje o žalovaném, a to o jeho příjmech (23 056 Kč) a výdajích (4 000 Kč na bydlení a 11 310 Kč životní minimum na ověření). Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí jako spolubydlící a s ním ještě 3 nezletilé děti. Nemá automobil ani nemovitost, nebyl trestně stíhán a u žalobkyně neměl předtím úvěr.5. Z rozpisu splátek soud zjistil, že žalobkyně od žalovaného eviduje úhrady v celkové výši 5 950 Kč a dále, že žalovaný nesplatil ani jednu sjednanou týdenní splátku, ale platil nepravidelně a po různých částkách.6. Z dopisu ze dne 8. 8. 2023 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně (, tituly před jménem, , právnická osoba, ) žalovaného vyzýval k zaplacení celkem 12 230 Kč do sedmi dnů neuhradí, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 8. 8. 2023.7. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Účastníci dne 10. 11. 2021 uzavřeli smlouvu, kde se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 10 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 1 980 Kč (v sazbě 70,89 % ročně), poplatek za zpracování a doručení ve výši 3 000 Kč a poplatek za inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že částku 10 000 Kč v hotovosti převzal. Celkem žalovaný nepravidelně splatil jen 5 950 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně se žalovaným sepsala evidenční kartu, kde jsou uvedeny některé údaje o žalovaném, a to o jeho příjmech (23 056 Kč) a výdajích (4 000 Kč na bydlení a 11 310 Kč životní minimum na ověření). Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí jako spolubydlící a s ním ještě 3 nezletilé děti. Nemá automobil ani nemovitost, nebyl trestně stíhán a u žalobkyně neměl předtím úvěr8. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.11. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).13. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho příjmů ve výši 23 056 Kč. Tyto příjmy jsou uvedeny v evidenční kartě, avšak žádný doklad k jejich ověření žalobkyně nepředložila a z evidenční karty ani není zřejmé, jak žalobkyně k této částce dospěla. Výdaje žalovaného pak žalobkyně nezkoumala vůbec. K tomu je třeba uvést, že v evidenční kartě je zaznamenán výdaj na bydlení, aniž je zde opět uvedeno, jak k tomuto údaji žalobkyně dospěla, a dále pouze životní minimum pro ověření. O skutečných výdajích žalovaného tato karta mlčí. S přihlédnutím k takřka lichevnímu úroku je nasnadě, že žalobkyně musela vědět, že žalovaný bude mít problém sjednávaný úvěr splatit. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.