24 C 216/2024-55 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 28. 6. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy č. , hodnota, , uzavřené dne 2. 12. 2021 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uvedené smlouvy společnost poskytla žalovanému v hotovosti 15 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 6 735 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 18,17 % ročně ve výši 3 090 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 795 Kč), to vše v pravidelných 45 týdenních splátkách po 483 Kč. Žalovaný však plnil pouze částečně, když zaplatil jen 11 720 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni.2. Žalovaný k věci uvedl, že si úvěr bral v době, kdy pracoval v Německu, o práci však přišel a neměl na splátky.3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 2. 12. 2021 žalovaný a společnost. Společnost se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 5 385 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 44 % ročně ve výši 3 090 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 795 Kč), to vše v pravidelných 45 týdenních splátkách po 483 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 15 000 Kč v hotovosti předána.4. Z listiny nazvané zákaznická karta soud zjistil, že zde obchodní zástupkyně společnosti uvedla některé údaje o žalovaném, a to o jeho příjmech, výdajích, bydlení atp. Na příjmové stránce je uvedena mzda ve výši 34 757 Kč a při jednom zdroji příjmu další čisté příjmy 15 600 Kč (k tomu žalovaný uvedl, že se jednalo o podporu od úřadu práce). Odhadované výdaje žalovaného pak činí 3 500 Kč, nemá další úvěry, je svobodný, žije jako spolubydlící a vyživuje dvě osoby. K tomu měla být doložena pracovní smlouva a dva výpisy z bankovního účtu. Žalovaný k tomu dodal, že odhadované výdaje představují jen náklady na dojíždění do práce, jinak samozřejmě platil nájemné a další běžné výdaje, což obchodní zástupkyni dokládal.5. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že společnost eviduje od žalovaného úhrady v celkové výši 11 720 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 29. 1. 2024 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.7. Z dopisu ze dne 29. 1. 2024 soud zjistil, že jím společnost oznámila žalovanému, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalobkyně tento dopis dne 20. 2. 2024 odeslala žalovanému.8. Z dopisu ze dne 22. 5. 2024 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení celkem 13 863,43 Kč do 6. 6. 2024, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalované byl tento dopis odeslán dne 22. 5. 2024.9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost se žalovaným dne 2. 12. 2021 uzavřela smlouvu, na základě které žalovaný od společnosti obdržel v hotovosti 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 5 385 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 44 % ročně ve výši 3 090 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 795 Kč), to vše v pravidelných 45 týdenních splátkách po 483 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaný zaplatil jen 11 720 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupkyně společnosti sepsala listinu nazvanou zákaznická karta, kde uvedla některé údaje o žalovaném. Na příjmové stránce je zde uvedena mzda ve výši 34 757 Kč a při jednom zdroji příjmu další čisté příjmy 15 600 Kč. Odhadované výdaje žalovaného pak činí 3 500 Kč, nemá další úvěry, je svobodný, žije jako spolubydlící a vyživuje dvě osoby. Tato pohledávka pak byla dne 29. 1. 2024 postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno.10. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů.11. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.15. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádos