24 C 266/2024-52 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 3. 9. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným s tím, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy č. , hodnota, , uzavřené dne 16. 12. 2022 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, Na základě citované smlouvy uvedená společnost půjčila žalované 12 000 Kč a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 11 387 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 18,47 % ročně ve výši 5 534 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za službu komfortní a flexibilní splácení ve výši 1 948 Kč), to vše v pravidelných 65 týdenních splátkách po 360 Kč. Žalovaná však plnila pouze částečně, když zaplatila jen 3 260 Kč (poslední částku uhradila dne 16. 3. 2023), přičemž zůstala dlužna na jistině 10 684,82 Kč a na souhrnném poplatku 7 815,69 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka pak byla dne 29. 4. 2024 postoupena žalobkyni.2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.3. Usnesením Okresního soudu v Chomutově, č.j. , spisová značka, ze dne 23. 1. 2025, které nabylo právní moci dne 10. 3. 2025 bylo řízení k návrhu žalobkyně co do úroku ve výši 3,72 % ročně z částky 10 684,82 Kč od 15. 6. 2024 zastaveno.4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že tuto uzavřely dne 16. 12. 2022 žalovaná a společnost , právnická osoba, (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“). Společnost se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 8 982 Kč (skládající se z úroku ve výši 64,5 % ročně, kapitalizovaným na 5 534 Kč, administrativního poplatku ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortní a flexibilní splácení ve výši 1 948 Kč) a pojištění ve výši 2 405 Kč, to vše v pravidelných 65 týdenních splátkách po 360 Kč (poslední jen ve výši 347 Kč), počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Součástí smlouvy se pak prostřednictvím tzv. včleňovací doložky staly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podpisem této listiny žalovaná stvrdila, že jí byla částka 12 000 Kč v hotovosti předána.5. Z listiny nazvané zákaznická karta soud zjistil, že zde obchodní zástupce společnosti zaznamenal některé údaje o žalované, a to že žije s rodiči, má základní vzdělání, je svobodná, je na rodičovské dovolené, má jednu vyživovací povinnost, příjem ve výši 13 000 Kč a ostatní příjmy ve výši 630 Kč, přičemž odhadované měsíční výdaje činí 2 000 Kč, žádné výdaje na splátky úvěru u jiných společností. K tomu měly být předloženy: složenky za měsíce 11,12/2022 a jiné (poznámka PnD 630 Kč).6. Z listiny nazvané tabulka umoření bylo zjištěno, že se jedná o interní dokument žalobkyně, dle kterého žalovaná na pohledávku z citované smlouvy uhradila celkem 3 260 Kč.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 29. 4. 2024, postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovanou uplatněné v tomto řízení.8. Z dopisu ze dne 29. 4. 2024 soud zjistil, že společnost žalované tímto dopisem oznámila, že pohledávku za ní se shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku bylo zjištěno, že žalované byl tento dopis odeslán dne 30. 5. 2024.9. Z dopisu ze dne 29. 7. 2024 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovanou k zaplacení 21 445,34 Kč s tím, že pokud tak do 13. 8. 2024 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby v této věci. Z přiloženého podacího lístku bylo zjištěno, že žalované byl tento dopis odeslán dne 29. 7. 2024.10. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalované dne 16. 12. 2022 předala v hotovosti částku 12 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 8 982 Kč (skládající se z úroku ve výši 5 534 Kč, administrativního poplatku ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortní a flexibilní splácení ve výši 1 948 Kč) a pojištění ve výši 2 405 Kč, to vše v pravidelných 65 týdenních splátkách po 360 Kč (poslední jen ve výši 347 Kč), počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Poslední splátku žalovaná uhradila dne 16. 3. 2023 a celkem před podáním žaloby zaplatila 3 260 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti zaznamenal do zákaznické karty některé údaje o žalované, a to zejména, že žije s rodiči, má základní vzdělání, je svobodná, je na rodičovské dovolené, má jednu vyživovací povinnost, příjem ve výši 13 000 Kč a ostatní příjmy ve výši 630 Kč, přičemž odhadované měsíční výdaje činí 2 000 Kč, žádné výdaje na splátky úvěru u jiných společností. Pohledávka z uvedené smlouvy pak byla dne 29. 4. 2024 postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno.11. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.15. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vzt