24 C 274/2024-35 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 19. 6. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí celkem 16 000 Kč spolu s úroky z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 20. 4. 2023 pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu , Anonymizováno, ) smlouvu o zápůjčce, na základě které žalované poskytla převodem na účet částku 10 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek ve výši 6 000 Kč, a to do 27. 7. 2023. Žalovaná však dosud neuhradila ničeho, proto žalobkyně požaduje náklady vynaložené v souvislosti s prodlením žalované ve výši 2 000 Kč.2. Žalovaná k věci uvedla, že předmětný úvěr si vzala v době, kdy se nacházela se dvěma dětmi ve značné finanční tísni. Žalobkyni našla na internetu, zkusila o peníze požádat a tvrzených 10 000 Kč skutečně obdržela. K tomu žalobkyni dokládala výplatní pásku a výpis z účtu, má zato, že se ptali na nájemné. Její příjmy činily cca 17 – 18 tisíc Kč a výživné na děti. Na účtu jí však zbývalo vždy jen kolem 400 Kč.3. Ohledně uplatněného nároku na náklady spojené s uplatněním pohledávky soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení [§ 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 1 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. K tomu je nutno dodat, že poučení ve smyslu § 118a o.s.ř. jsou výsadou účastníků při jednání přítomných, na čemž nemění ničeho ani skutečnost, že ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Žalobkyně se omezila na konstatování, že náklady spojené s uplatněním pohledávky činí 2 000 Kč, avšak již neuvedla, kde a za jakých podmínek si účastnice měly možnost účtovat tuto položku sjednat.4. Z listiny nazvané smlouva o zápůjčce soud zjistil, že je datována 20. 4. 2023 a obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalované převodem na účet 10 000 Kč a žalovaná do 93 dnů ve třech splátkách zaplatí celkem 16 000 Kč. Tato listina však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalované. U jména žalované je pouze uveden PIN kód: , Anonymizováno, , k čemuž žalovaná uvedla, že jí byl tento kód formou SMS zaslán a ona jej zadala na stránkách žalobkyně.5. Z částečných výpisů z účtu soud zjistil, že dne 20. 4. 2023 žalovaná žalobkyni převedla 1 Kč a téhož dne žalobkyně žalované 10 000 Kč.6. Z jednotlivých upomínek soud zjistil, že jsou adresovány žalované a žalovaná je zde upomínána o úhradu dluhu podle smlouvy o úvěru ze dne 20. 4. 2023.7. Z dopisu ze dne 17. 5. 2024 soud zjistil, že jím zástupkyně žalobkyně žalovanou vyzývá k úhradě dluhu ze smlouvy ze dne 20. 4. 2023 ve výši 19 993 Kč s tím, že pokud tak do tří dnů neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že tento dopis žalobkyně žalované odeslala 17. 5. 2024. Žalovaná k tomu uvedla, že jej obdržela.8. Ze všeobecných obchodních podmínek soud pro níže vyložený právní názor již žádná skutková zjištění nečinil.9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Účastnice uzavřely dne 20. 4. 2023 smlouvu, podle které žalobkyně žalované poskytla 10 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit poplatek ve výši 6 000 Kč, a to ve třech splátkách do 93 dnů od uzavření smlouvy. Nezaplatila však ničeho, a to ani přes písemnou upomínku zástupkyně žalobkyně.10. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).15. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalované si od ní vyžádala informace o rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě předložených dokumentů. Žádné takové dokumenty však žalobkyně k žalobě nepřipojila ani neuvedla, jaká konkrétní zjištění o poměrech žalované učinila. Žalovaná sama pak k tomu dodala, že žalobkyni předkládala krom výplatní pásky i výpis z účtu, kde se však pohybovala se zůstatkem cca 400 Kč a příjem měla kolem 17 – 18