24 C 98/2025-59 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 19. 3. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 68 820,22 Kč spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným uzavřela dne 14. 6. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě uvedené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 52 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 16 820,22 Kč, to vše do 14. 11. 2024. Žalobou uplatněný nárok pak byl postoupen žalobkyni.2. Žalovaný k věci uvedl, že smlouvu se společností , právnická osoba, po internetu uzavřel a po vyplnění požadovaných údajů do 14 minut peníze obdržel na účet.3. Z listiny nazvané smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, soud zjistil, že je datovaná dnem 14. 6. 2024 a obsahuje ujednání o tom, že společnost poskytne žalovanému 52 000 Kč na účet č. , č. účtu, a žalovaný ve 12 splátkách po 7 384,23 Kč tuto částku vrátí a zaplatí úrok ve výši 112 % ročně. Z předložených obchodních podmínek soud pro níže vyložený právní názor žádná skutková zjištění nečinil.4. Z jednotlivých výpisů z účtu soud zjistil, že dne 14. 6. 2024 žalovaný zaplatil společnosti z účtu č. , č. účtu, částku 0,01 Kč. Společnost pak žalovanému na uvedený účet dne 14. 6. 2024 poukázala 52 000 Kč. Ze sdělení banky soud zjistil, že majitelem a disponentem uvedeného účtu je žalovaný a 14. 6. 2024 sem byla částka 52 000 Kč od společnosti připsána.5. Z dopisu nazvaného předžalobní výzva soud zjistil, že je adresován žalovanému a je zde upomínán o úhradu dluhu podle smlouvy č. , hodnota, .6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že se dne 6. 12. 2023 společnost , právnická osoba, a žalobkyně dohodla na rámcových podmínkách postupování pohledávek Z dopisu ze dne 18. 12. 2024 a přiloženého podacího lístku soud zjistil, že žalovaný byl společností o postoupení žalobou uplatněného nároku vyrozuměn.7. Z dopisu ze dne 18. 12. 2024 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně žalovaného vyzýval k úhradě dluhu ze smlouvy č. , hodnota, ve výši 78 094,13 Kč s tím, že pokud tak neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby.8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost , právnická osoba, se žalovaným dne 14. 6. 2024 uzavřela smlouvu, podle které mu na sdělený bankovní účet poskytla 52 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky ve 12 splátkách po 7 384,23 Kč vrátit a zaplatit úrok ve výši 112 % ročně. Žalovaný však nezaplatil ničeho. Žalobou uplatněný nárok byl postoupen žalobkyni, přičemž žalovaný byl o této skutečnosti vyrozuměn.9. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).14. V projednávaném případě žalobkyně v obecné rovině uvedla, jakým způsobem společnost zkoumala úvěruschopnost žalovaného, tedy zejména, že jej prolustrovala v dostupných registrech, avšak nic z toho neprokázala, neboť k tomu neoznačila žádné důkazy. Naproti tomu žalovaný uvedl, že společnosti předložil výpis ze svého účtu. Ani ten však žalobkyně k důkazu neoznačila, ani neuvedla, jaké skutečnosti z něj společnost zjistila. Pro uvedené soudu nezbylo než uzavřít, že společnost úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 o. z.15. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 52 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.).16. Občanský zákoník neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, nicméně podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel (žalovaný) povinen vrátit poskytnutou