31 C 232/2024-69 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 72 065,31 Kč s příslušenstvím s tím, že uzavřela s žalovaným dne 21. 12. 2022 úvěrovou smlouvu č. , hodnota, na základě které žalovaný celkem načerpal 21 967 Kč a úvěrovou smlouvu ze dne 18. 1. 2023 č. , hodnota, na základě které žalovaný postupně načerpal částku 50 000 Kč, tj. celkově 71 967,80 Kč, ze které žalovaný dosud splatil částku 27 753 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 10. 2. 2025, k němuž se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, a zjistil z nich následující skutečnosti: Žalobkyně na základě uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 21. 12. 2022 č. , hodnota, poskytla žalovanému částku 21 967 Kč a podle úvěrové smlouvy ze dne 18. 1. 2023 č. , hodnota, částku 50 000 Kč, což v souhrnu činí 71 967,80 Kč, na které žalovaný dosud splatil částku 27 753 Kč, jak dále vyplývá z výpisu čerpání a splátek. Žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z příjmu žalovaného 27 191 Kč měsíčně, což odpovídá výplatní pásce za listopad 2022, nicméně v říjnu 2022 byl příjem žalovaného 16 570 Kč. Ve vztahu k deklarovaným výdajům ve výši 16 000 Kč měsíčně měla žalobkyně vycházet z bankovních výpisu žalovaného, nicméně z těchto v rozporu s tvrzením žalobkyně vyplývá, že zůstatek na účtu žalovaného v prosinci 2022 činil cca 1,50 Kč, když jen za nájem posílal částku převyšující 10 000 Kč měsíčně (pozn. výpisy nejsou zcela čitelné) a , právnická osoba, 1 000 Kč měsíčně. Další příjmy domácnosti 15 000 Kč pak nebyly specifikovány ani doloženy. Není tak zřejmé na základě čeho žalobkyně učinila pozitivní závěr, že o úvěruschopnosti žalovaného. Dopisy ze dne 11. 4. 2024 byly pohledávky z obou úvěrových smluv žalobkyní zesplatněny. Dopisem ze dne 30. 4. 2024 odeslaným dne 2. 5. 2024 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.6. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná jen z části. Mezi žalobkyní a žalovaným sice došlo k uzavření dvou smluv o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně neprokázala, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to zejména k jeho výdajům a dalším příjmům domácnosti, když výpisy z účtu, resp. zůstatek 1,50 Kč na účtu žalovaného před uzavřením úvěrových smluv svědčí spíše o tom, že jeho situace mu řádné splácení neumožňovala. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (k tomu blíže nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Uzavřené smlouvy o úvěru tak jsou od počátku neplatné a žalovaný tak není smluvně zavázán k placení sjednaných poplatků, úroků a smluvních pokut. Tím, že žalovaný od žalobkyně celkově obdržel částku 71 967,80 Kč, vzniklo mu v této výši bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které byl podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Žalovaný dosud na dluh uhradil 27 753 Kč, takže mu nadále zbývá vydat 44 214,80 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovanou řádně vyzvala k zaplacení dluhu, resp. vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalované doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 30. 12. 2024, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 31. 12. 2024, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení, který však žalobkyně bez existence právního důvodu uplatnila částečně kapitalizovaný za období od 26. 4. 2024. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 44 214,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu ve výroku II. zamítl.7. Jelikož lze považovat procesní úspěch stran (po kapitalizaci celého předmětu řízení včetně příslušenství ke dni rozhodnutí) ve věci za srovnatelný, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř.