27 C 210/2023-38 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobce se domáhá zaplacení 41 400 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, smlouvu o úvěru dne 7.2.2020, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr 25 000 Kč Žalovaný byl povinen úvěr zaplatit ve splátkách s tím, že sjednaný úrok činil 24,24 % ročně. Svoji platební povinnost porušil, přičemž naposledy uhradil splátku dne 20.12.2021. Žalobce požaduje zaplacení dlužné jistiny, poplatku za administrativní činnost 5 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 999,98 Kč. Žalobce dále uvedl, že pohledávka za žalovaným mu byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávky.2. Soud ze smlouvy ze dne 7.2.2020, oznámení o postoupení pohledávky, potvrzení o platu zaměstnance a pracovní smlouvy žalovaného zjistil, že žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, smlouvu o úvěru dne 7.2.2020, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr 25 000 Kč Žalovaný byl povinen úvěr zaplatit ve splátkách s tím, že sjednaný úrok činil 32,15 % ročně. Žalovaný se dále zavázal uhradit administrativní poplatek 25 % jistiny a poplatek za hotovostní úhradu splátek 10 000 Kč. Soud dále zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci.3. Podle § 2395 o.z., Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.4. Soud dospěl k závěru, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 an. o.z. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Vzhledem k tomu, že nesplnil povinnost platit splátky řádně a včas, byl úvěr v souladu se smlouvou o úvěru zesplatněn. Žalovaný úvěr nezaplatil, soud mu proto uložil zaplatit žalobci jistinu úvěru s obchodním úrokem v požadované výši a se zákonnými úroky z prodlení počínaje dnem následujícím po splatnosti úvěru včetně sjednaného poplatku za hotovostní inkaso splátek.Soud zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhá zaplacení 5 000 Kč za administrativní poplatek podle čl. 1.5 smlouvy. Žalobce uvedl, že uvedený poplatek zahrnuje založení a vedení zákazníka v interním systému, založení klientského účtu na webovém portálu, náklady na provedení uvítacího telefonátu a uvítacího dopisu atd. (viz doplnění žaloby ze dne 16.1.2024).Smlouva sjednaná mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným je tzv. smlouvou spotřebitelskou, neboť její smluvní stranou na jedné straně je dodavatel, tedy osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (viz výpis z obchodního rejstříku právního předchůdce žalobce) a na druhé straně spotřebitel. Na právní vztahy ze smlouvy se uplatní právní závěry formulované judikaturou Ústavního soudu vztahující se k posuzování ujednání o smluvní pokutě ve spotřebitelských vztazích. Jak judikuje Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 342/09 nebo sp. zn. Pl. ÚS 1/10 – dostupné na www.concourt.cz), východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. … Společným znakem této nové kogentní právní úpravy je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle (I. ÚS 342/09). Soud posuzoval platnost dotčeného smluvního ujednání v souladu s uvedenými kritérii a dospěl k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru upravující povinnost zaplatit administrativní poplatek ve výši 5 000 Kč je neplatné, neboť v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, neboť fakticky představuje náklad nesouvisející jakkoli s poskytnutou službou, tj. poskytnutím úvěru, na rozdíl od platně sjednané povinnosti žalovaného zaplatit cenu poskytnuté služby, tj. úroky.5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a žalobci, který měl neúspěch v poměrně nepatrné části, přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 1 656 Kč, odměna advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši celkem 1 500 Kč za tři úkony právní služby podle § 14b vyhl. (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva), 3x režijní paušál po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl.. Náklady řízení dále tvoří 21 % DPH z odměny a z náhrad. Soud nepřiznal žalobci odměnu ani režijní paušál za doplnění žaloby ze dne 16.1.2024, neboť jím žalobce pouze doplňoval nedostatečná žalobní tvrzení.6. Soud ve věci aplikoval pro určení výše odměny advokátu žalobce ustanovení § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., podle kterého, v občanském soudním řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty přes 30 000 Kč do 50 000 Kč 500 Kč. Ze samotné povahy vymáhaného nároku plyne, že jeho právní a skutková jednoduchost umožňuje žalobci uplatňovat nároky vzorovými žalobami, v nichž se mění pouze identifikační údaje žalované strany a znaky individualizující skutek. Vyplňování těchto návrhů je ryze rutinní činností, která nevyžaduje odbornost. Samotné podání návrhu pak v drtivé většině případů postačuje k úspěchu ve věci a k získání exekučního titulu. Činnost advokáta, kterou žalobce nahrazuje využití svých zdrojů, nemá odbornou, nýbrž pouze administrativní povahu a nepředstavuje přidanou hodnotu v podobě právních znalostí a odborného náhledu na konkrétní kauzu. Jednotlivé případy se odlišují pouze skutečnostmi individualizujícími žalovaný skutek z hlediska specifikace smluvních stran, data uzavření smlouvy, porušení povinností žalovanou stranou a splatnosti dluhu. Typová stejnorodost žalovaných nároků vylučuje kategorizaci výše odměny advokáta za právní zastoupení podle kritéria hodnoty sporu a vede k nutnosti aplikovat ustanovení § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. Pokud jde o podmínku aplikace § 14b vyhlášky z hlediska opakovanosti návrhů (blíže viz usnesení krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.4.2016 č.j. 17Co 361/2015), zjistil soud z aplikace ISAS, že žalobce vede u Okresního soudu v Děčíně více řízení.