32 C 159/2024-31 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, , IČ: , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 4. 5. 2022 uzavřela se žalovanou úvěrovou smlouvu č. , RČ, , na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 23 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit v 52 pravidelných splátkách po 830 Kč splatných týdně do 3. 5. 2023 spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaná ale úvěr splatila pouze ve výši 3 735 Kč, zbylou část úvěru žalovaná nevrátil.2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalované před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalované zaznamenaných v úvěrové kartě.3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.4. Ze smlouvy č. , RČ, ze dne 4. 5. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 23 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 830 Kč v 52 splátkách splatných týdně.5. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaná čerpal úvěr ve výši 23 000 Kč, přičemž žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr částku ve výši 3 735 Kč.6. Ze zákaznické karty úvěrové karty ke smlouvě č. , RČ, soud zjistil, že při poskytování úvěru Právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná bydlí v nájemním bydlení, měsíční příjem činí 10 000 Kč, další příjem domácnosti činí 27 130 Kč, měsíční výdaje činí 2 000 Kč. Příjem žalované právní předchůdkyně žalobkyně ověřila ze složenek a výměru dávky.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy č. , RČ, za žalovanou. Oznámení bylo žalovanému zasláno dne 27. 10. 2023, jak soud zjistil z podacího lístku, přičemž oznámení obsahovalo i výzvu k úhradě dlužné částky.8. Výzvou ze dne 28. 3. 2024 žalobkyně vyzvala žalované k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 28. 3. 2024, jak soud zjistil z příslušného podacího archu.9. Zbylé důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl.10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:11. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 23 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 830 Kč týdně v 52 splátkách do, přičemž žalovaná čerpala úvěr v plné výši a vrátila pouze částku ve výši 3 735 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované tak, že žalovaná bydlí v nájmu, čistý měsíční příjem činí 10 000 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 27 130 Kč. Výdaje žalované činí 2 000 Kč měsíčně. Tyto žalovanou poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila ze složenek a výměru dávky. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky za žalovaným ze shora uvedeného důvodu. Žalobkyně v důsledku prodlení žalované se splácením dluhů vyzvala žalované k vrácení zbytku dlužné částky a následně žalované vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaná zbytek dluhu neuhradila.12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:13. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.17. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná bydlí v nájemním bydlení. Její čistý měsíční příjem činí 10 000 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 27 130 Kč. Výdaje žalované činí 2 000 Kč měsíčně. Tyto žalovanou poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila ze složenek a výměru dávky.18. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.19. Právní předchůdkyně žalobkyně sice ze složenek a výměru dávky ověřila, že žalovaná dosahuje uváděného příjmu, právní předchůdkyně žalobkyně ale již rezignovala na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy domácnosti, když právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nezjišťovala, kdo s žalovanou ve společné domácnosti žije a kdo dosah