13 C 15/2025-47 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky 42 579,76 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ) dne 25. 1. 2023 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 36 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 48 % ročně, kdy za každý měsíc, ve kterém žalovaný využil úvěrový rámec hradí právní předchůdkyni minimální splátku zohledňující výši čerpaného úvěrového rámce a přirostlý úrok. Minimální měsíční splátka je vyčíslena na základě anuitní platby v závislosti na délce splátkového období 24 měsíců. Celkově se žalovaný zavázal uhradit částku 46 358,53 Kč. Žalovaný prostředky řádně a včas nevrátil, kdy uhradil pouze částku 12 058,81 Kč.Právní předchůdkyně, jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru, posoudila před jeho poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovaný úvěr splácet. Při posouzení úvěruschopnosti vzala v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů (tj. ověření závazků žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací). Dále zkontrolovala bonitu a udržitelnost příjmů žalovaného, kterou žalovaný prokázal předložením dokladů právní předchůdkyni, a to zejména doložením výpisu z bankovního účtu nebo zpřístupněním náhledu do bankovního účtu.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Soud ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), a rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s uvedeným postupem souhlasili a věc lze rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů.4. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 25. 1. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 36 000 Kč, žalovaný se zavázal je vrátit s úrokem ve výši 48 % ročně (RPSN 61,13 % ročně), tedy celkem uhradit právní předchůdkyni částku 46 358,53 Kč.5. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný dne 25. 1. 2023 čerpal peněžní prostředky v částce 36 000 Kč, kdy uhradil celkem částku 12 058,81 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávek ze shora specifikovaných smluv za žalovaným Totéž bylo zjištěno z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024.7. Výzvou ze dne 29. 7. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, a to do 13. 8. 2024, jak soud zjistil z příslušné výzvy a podacího lístku.8. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 29. 6. 2022 do 24. 1. 2023 soud žádná skutková zjištění nečinil, neboť žalovaná v žalobě, ani doplnění z 7. 2. 2025 netvrdila, co konkrétně z výpisu z účtu zjistila a s jakými informacemi při poskytnutí úvěru disponovala, tedy žalobkyně netvrdila konkrétní příjmy/výdaje žalovaného, které měla a brala při poskytování úvěru v potaz.9. Na základě provedeného dokazování, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.10. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 36 000 Kč a žalovaný se zavázal je vrátit s úrokem 48 % ročně, celkem tedy vrátit 46 358,53 Kč, přičemž žalovaný čerpal tyto prostředky v plné výši a vrátil pouze částku 12 058,81 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného z výpisu z účtu za období od 29. 6. 2022 do 24. 1. 2023, kdy však netvrdila, k jakým zjištěním dospěla. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhu, vyzvala žalovaného k vrácení zbytku dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný nad rámec výše uvedeného neuhradil ničeho.11. Na základě shora uvedeném závěru o skutkovém stavu, posoudil soud věc po právní stránce takto. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru dle § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.12. Jelikož shora uvedenou smlouvou žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti uzavřela jí jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Dle § 86 z. s. ú., je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú., třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy, povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmu a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.13. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu, dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužních bude schopen dluh splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C-679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to z úřední povinnosti, nikoliv jen na návrh dlužníka.14. S ohledem na tuto judikaturu, je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou, nejen dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí dlužník před soudem musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022, je soud povinen neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.15. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z výpisu z účtu žalovaného, kdy však v řízení netvrdila, jaké skutečnosti z předložených výpisů z účtu zjistila, tedy soud nemohl (s ohledem na absenci tvrzení ze strany žalobkyně) tyto výpisy provést k důkazu, neboť není zřejmé, co by jimi mělo být prokázáno, resp. jaké hodnoty z nich žalobkyně zjistila, které mají z výpisů vyplývat. Soud žalobkyni vyzval k doložení toho jak a v jakém rozsahu žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, kdy bez dalšího žalobkyně pouze předložila výpisy z účtu, aniž by specifikovala, co tvrdí, že se v nich k úvěruschopnosti nachází. Žalobkyně tedy výzvě soudu řádně nevyhověla, kdy sdělila pouze, že byly zkoumány transakce na účtu žalovaného ve specifikovaném období. Již nesdělila, jakých příjmů a odkud žalovaný dosahoval a jaké měl výdaje (pravidelné a mimořádné). Za dané situace tedy soud uzavírá, že