13 C 16/2025-48 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 98 025,92 Kč s přísl. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 27. 3. 2023 uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu k účtu č. , č. účtu, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit s úrokovým navýšením 15,49 % ročně v pravidelných splátkách. Žalovaný nesplácel řádně a včas, proto byl celý úvěr dne 29. 5. 2024 zesplatněn. Žalovaný je v prodlení s úhradou jistiny ve výši 92 123 Kč, úroku z úvěru ve výši 2 417,40 Kč, úroku z prodlení ve výši 2 377,89 Kč a poplatků ve výši 3 485,52 Kč.Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, které získala při zpracovávání žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Podle § 115a o.s.ř. rozhodoval soud bez nařízení jednání, neboť účastníci s uvedeným postupem souhlasili a soud má za to, že věc lze rozhodnout na základě účastníky předložených důkazů.4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 3. 2023 bylo zjištěno, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v částce 100 000 Kč, které se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit s úrokem ve výši 15,49 % ročně do 15. 12. 2027 v měsíčních splátkách po 2 494 Kč.5. Z dopisu ze dne 27. 4. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný byl k témuž dni v prodlení s úhradou částky 10 425 Kč a byl vyzván k úhradě do 29. 5. 2024 s tím, že jinak bude úvěr celý zesplatněn.6. Z dopisu ze dne 29. 5. 2024 bylo zjištěno, že celý dluh byl zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy bylo zjištěno, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Totéž je patrné z dohody o úplatě, potvrzení o úhradě. Postoupení pohledávky bylo rovněž žalovanému oznámeno dopisem ze dne 19. 8. 2024.8. Z předžalobní výzvy ze dne 28. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě celého dluhu a to do 13. 10. 2024.9. Z posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 27. 3. 2023 soud zjistil, že žalovaný v žádosti uvedl příjem ve výši 15 484 Kč, což pracovník banky zkontroloval na základě příchozích transakcí na účet klienta vedený u , Anonymizováno, . Banka dále mimo jiné ověřila pomocí interního napojení na Insolvenční rejstřík, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyl v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, z informací z CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku žalovaného, ověřila, že žalovaný neměl žádné relevantní negativní informace, např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti s , Anonymizováno, pravidly, záznam o exekučním řízení, atd. Žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč. Banka stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení, atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 7 902 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl splátky ve výši 0 Kč. Banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že tento neměl v době úvěrové žádosti žádné poskytnuté úvěry. Splátka nového úvěru činila 2 494 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 2 494 Kč. Příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů klientovi zbylo 12 990 Kč k pokrytí životních nákladů klienta. Totéž vyplývá z výpisů z účtu žalovaného.10. Z doplněných žalobních tvrzení soud zjistil, že žalovaný celkem uhradil částku 27 514,48 Kč.11. Zbylé důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl.12. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:13. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 2 494 Kč měsíčně v pravidelných splátkách do 15. 12. 2027 s úrokovým navýšením 15,49 % ročně, přičemž žalovaný čerpal úvěr v plné výši. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že žalovaný má čistý měsíční příjem činí 15 484 Kč, který ověřila z výpisu z účtu žalovaného. Výdaje žalovaného určila právní předchůdkyně odhadem dle dat poskytnutých žalovaným na částku 7 902 Kč měsíčně. Není však patrné, jaké údaje právní předchůdkyně do modelu zadala, aby bylo možné zpětně tento postup překontrolovat. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávek za žalovaným. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky a následně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr částku ve výši 27 514,48 Kč.14. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:15. Uzavřené smlouvy jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.16. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.17. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.18. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před sou