13 C 62/2025-56 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím, když uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 13. 4. 2012 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 23 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v 60 pravidelných splátkách po 704 Kč, splatných týdně spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaný úvěr splatil pouze ve výši 12 994 Kč, zbylou část nevrátil.2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalovaného před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalovaného a zaznamenaných v zákaznické kartě.3. Žalovaný se nevyjádřil.4. Soud proto ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s uvedeným postupem souhlasili a věc lze rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů.5. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 23 000 Kč, a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 704 Kč týdně v 60splátkách, přičemž žalovaný čerpal úvěr v plné výši a vrátil pouze 12 994 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, jak vyplývá ze zákaznické karty, a to, že mzda žalovaného představuje částku 24 000 Kč, jiné příjmy nemá ani nemá jiné příjmy domácnosti, za nájem a inkaso platí 9 000 Kč, za telefon 300 Kč, za splátky půjček 3 000 Kč a výdaje na domácnost představují 7 000 Kč. Takto žalovaným poskytnuté údaje právní předchůdkyni žalobkyně ověřila z pracovní smlouvy, výplatní pásky a nájemní smlouvy, když na výzvu soudu, aby doložila, v jakém rozsahu byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru poskytovatelkou úvěru zkoumána a tyto důkazy předloženy soudu, žalobkyně soudu uvedla, že nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávky za žalovaným, což má soud za prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dle § 1879 a násl., dle zák. č. 89/2012 Sb., o. z., když dle přílohy č. , hodnota, byla též postoupena pohledávka za žalovaným. Soud má dále za prokázáno, že postoupená pohledávka na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 byla žalovanému oznámena dopisem z 29. 9. 2023. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhu vyzvala žalovaného k vrácení dluhu, a to dopisem ze dne 3. 6. 2024, což má soud též za prokázáno, kdy zároveň se jedná o předžalobní výzvu a z podacího lístku , právnická osoba, ., má za prokázáno, že písemnost byla žalovanému zaslána dne 4. 6. 2024.6. Po právní stránce dospěl soud věc posoudil, dle zák. č. 40/1964 Sb., o. z., ve znění platném a účinném ke dni uzavření smlouvy a zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů ve znění platném a účinném ke dni uzavření smlouvy.7. V nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV US 702/20 se Ústavní soud věnoval otázce povinnosti věřitelů zkoumat úvěruschopnost dlužníka v době, kdy takováto povinnost nebyla ze zákona dána, kdy tuto otázku posuzoval v rovině korektivu dobrých mravů. V nálezu mimo jiné uložil, že uplatnění korektivu dobrých mravů, jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektu závazkového vztahu navenek. Proto jsou obecné soudy povinny zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost dlužníka z úvěrové smlouvy v budoucnu splnit její závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka prověření úvěruschopnosti stěžovatelů provedla nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu s žalovaným, který pro své majetkové poměry zjevně nebyl schopen závazek splnit. Ústavní soud v tomto svém nálezu naznačuje, kdy připadá v úvahu uplatnění korektivu dobrých mravů, např. okolnosti vztahující se k uzavírání úvěrové smlouvy, již zmíněné posuzování úvěruschopnosti (nejen primárního dlužníka, ale i spoludlužníků), vychýlení z rovnovážného vztahu mezi stranami, posouzení možnosti uspokojení nároku jiným způsobem, který by vedl k nepřijatelným důsledkům v postavení dlužníků atd. uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu, dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoba na něm závislá, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudit a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen dluh splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C-679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudí úvěruschopnost spotřebitele, a to z úřední povinnosti, nikoliv jen na návrh dlužníka.8. S tímto koresponduje i pozdější judikatura např. v rozsudku Nevyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 (který v daném ohledu vychází a ztotožňuje se s již dříve vyslovenými závěry vyloženými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry, či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Nedostojí-li věřitel povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru a nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových, majetkových poměrech. Na tom nic nemůže změnit, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými nejsou informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, dle zák. č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ) a tyto porovnávat se záznamy nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Ve své argumentaci odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1As 30/2015, který dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může, podle Nejvyššího správního soudu, Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále jen „soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci C – 449/13. V citovaném rozsudku soudní dvůr uložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si