14 C 106/2025-14 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 12 687,20 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 24. 1. 2024 k uzavření smlouvy o úvěru. Na této smlouvy žalovaný čerpal úvěr ve výši 5 500 Kč, který se zavázal uhradit spolu s úroky. Žalovaný si dále sjednal službu klidné spaní za poplatek ve výši 113,46 Kč. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 5 449,97 Kč, poplatku za vyplacení úvěru ve výši 109,45 Kč, smluvního úroku ve výši 6662, 18 Kč, poplatku za službu „Klidné spaní“ ve výši 113,46 Kč, poplatku za službu „Presto“ ve výši 165 Kč, a poplatku za službu „Informační SMS servis“ ve výši 29,76 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud má za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 24. 1. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému úvěr. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vyčerpanou částku úvěru vrátit spolu s úrokovým navýšením a poplatky. Tato skutková zjištění soud učinil z výše citované smlouvy. Dále má soud z bankovního výpisu za prokázané, že žalobkyně žalovanému částku ve výši 5 500 Kč vyplatila dne 24. 1. 2024.4. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy vzniklé mezi žalobkyní a žalovaným podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řízení řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jelikož žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně v žalobě konstatovala, že došlo k prověření pravdivosti tvrzení žalovaného ohledně příjmů a výdajů za účelem ověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím finančních prostředků. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně však nepostupovala s odbornou péčí, jelikož vycházela primárně z objektivně nedoloženého osobního prohlášení žalovaného zejména o jejích osobních a majetkových poměrech. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalované nevyžádala žádné listiny (např. pracovní smlouvu, nájemní smlouvu nebo výpis z katastru nemovitostí). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. , spisová značka, , publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta (navíc neúplné), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Soudu tedy nezbylo než uzavřít, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy tuto povinnost nesplnila, ač k jistému postupu a prověřování z její strany došlo, avšak z pohledu soudu zcela nedostatečnému a neskýtající záruku obezřetnosti a odborné péče. Žalobkyně žádným způsobem neprokázala, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného., právnická osoba, ohledem na to, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, má žalobkyně právo pouze na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 o. z., přičemž se jedná o nezaplacenou jistinu úvěru. Žalovaný je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinen vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši 5 499,97 Kč. Tím, že dosud žalobkyni ničeho neuhradil, dostal se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.6. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch a neúspěch účastníků byl v zásadě shodný.