15 C 20/2025-29 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení 52 430 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, . a žalovaným byla dne 13.11.2021 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 1 832 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 20 100 Kč, úhradou za administrativní činnost ve výši 4 798 Kč a úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 6 000 Kč. Žalovaný dlužnou částku řádně nesplácel. Předmětná pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena žalobkyni. Žalovaná částka je tvořena jistinou ve výši 18 454,01 Kč, úrokem ve výši 800,63 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 11 823,53 Kč, úhradou za administrativní činnost ve výši 2 822,42 Kč a úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 3 529,41 Kč a příslušenstvím. K prokázání úvěruschopnosti žalobkyně předložila žádost žalované o úvěr.2. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil.3. Za splnění podmínek § 115a o.s.ř. soud rozhodoval ve věci bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Soud provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci.5. Ze žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný je zaměstnaný od roku 2014 ve stejném zaměstnání, jeho příjem činí 15 207 Kč. Bydlí u rodičů, je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost. Jeho výdaje jsou tvořeny náklady na bydlení a energie ve výši 1 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 3 860 Kč, srážkami ze mzdy ve výši 2 355 Kč a splátkami půjček ve výši 3 690 Kč. Uvedené skutečnosti byly ověřeny výplatními páskami a pracovní smlouvou.6. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, . a žalovaným byla dne 13.11.2021 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 1 832 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 20 100 Kč, úhradou za administrativní činnost ve výši 4 798 Kč a úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 6 000 Kč.7. Po právní stránce posoudil soud věc podle následujících ustanovení.8. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.13. Smlouvu o úvěru uzavřel žalovaný jako spotřebitel, právní předchůdce žalobkyně byl proto povinen před uzavření smlouvy zkoumat úvěruschopnost dlužníka.14. Právní předchůdce žalobkyně vycházel ze žádosti žalovaného o úvěr, z níž vyplývá, že žalovaný žil v době uzavření smlouvy s rodiči, byl svobodný, neměl žádnou vyživovací povinnost. Byl zaměstnán na plný úvazek s čistým měsíčním příjmem 15 207 Kč. Z tohoto příjmu byly žalovanému prováděny srážky ze mzdy ve výši 2 355 Kč, na stávající půjčky splácel 3 690 Kč. Reálné výdaje jsou tedy tvořeny částkou na bydlení ve výši 1 000 Kč a ostatními náklady ve výši 3 860 Kč. Uvedené výdaje se zdají značně podhodnocené, je prakticky nepředstavitelné, že by měsíční výdaje dospělého člověka v dnešní době činily pouze necelých 5 000 Kč, a to včetně nákladů na bydlení, energie, jídlo, ošacení atd. Částka je zjevně uvedena tak, aby odpovídala životnímu minimu, avšak výdaje žalovaného nebyly žádným způsobem ověřeny. Za situace, kdy žalovaný již splácí jiné půjčky a jsou mu prováděny srážky ze mzdy, bylo třeba zkoumat výdaje žalovaného zvláště obezřetně.15. Právní předchůdce žalobkyně tak nedostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, když řádně nezkoumal výdaje žalovaného. Použitelný příjem, ke kterému došel právní předchůdce žalobkyně, je tak naprosto nevypovídající o skutečné schopnosti žalovaného splácet poskytnutou půjčku.16. Uzavřená smlouva o úvěru je proto dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.17. Poskytnuté peněžní prostředky tak byly žalovanému poskytnuty bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen tuto částku dle § 2991 občanského zákoníku vrátit.18. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč, ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný již na dluh uhradil částku 25 300 Kč (k této částce dospěl soud rozdílem mezi původním závazkem žalovaného a částkou, kterou na jistině a všech poplatcích žalobkyně dále požaduje). Soud proto žalobě vyhověl co do částky 4 700 Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit tuto částku.19. Ve zbylé části soud žalobu zamítl. Žalovaný není povinen hradit ani příslušenství a to s ohledem na znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.20. Žalobkyni tak nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. V projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spis