21 C 152/2024-40 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 14 381,46 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., uzavřela s žalovaným dne 14. 3. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému v hotovosti finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit celkem ve 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč, a to spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 12 888 Kč, a to do 14. 5. 2023. Žalovaný sjednané částky řádně a včas nehradil, na předmětný úvěr zaplatil toliko částku 5 500 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023, s účinností k témuž dni, byla shora uvedená pohledávka postoupena žalobkyni. Žalobkyně požaduje uhradit jistinu úvěru ve výši 12 291,85 Kč; dlužný úrok ve výši 567,63 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 775 Kč, úhradu za náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 632,09 Kč, úhradu za inkasní poplatek ve výši 2 121,43 Kč, smluvní pokutu ve výši 2 089,61 Kč, kapitalizované úroky ve výši 458 Kč, kapitalizované zákonné úroky ve výši 858,75 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z částky 12 291,85 Kč od 7. 12. 2023 do zaplacení.1. K výzvě soudu pak žalobkyně doplnila tvrzení stran zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalovaný byl dotázán na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřeny oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Nebyl zde žádný důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v žádosti o úvěr.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání na den , datum, , kdy žalovaný se bez předchozí omluvy nedostavil. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila a souhlasila s rozhodnutím v její nepřítomnosti. Proto bylo v souladu s ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř“), jednáno v jejich nepřítomnosti.Anonymizovaný odstavec4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 14. 3. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu a celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 27 888 Kč. Dále má soud za prokázané, při absenci protichůdného tvrzení ze strany žalovaného, že žalovaný zaplatil toliko částku 5 500 Kč. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že žalovaný byl mimo jiné obeznámen s tím, že pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla postoupena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní na základě smlouvy ze dne 6. 12. 2023. Dále byl upozorněn na to, že pokud dlužnou částku ve stanovené lhůtě nezaplatí, tato bude uplatněna soudní cestou.5. Na základě zjištění učiněných při provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:6. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 14. 3. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, a to po předchozí žádosti žalovaného a žalobkyní provedeném posouzení, zda je žalovaný schopen úvěr řádně splácet, tj. jaké má příjmy a výdaje, o čemž mimo jiné učinil žalovaný prohlášení. Na základě předmětné smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který si v hotovosti převzal v den při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit žalobkyni prostřednictvím 14 pravidelných měsíčních splátek s tím, že žalobkyni uhradí celkovou částku 27 888 Kč. Žalovaný však svým smluvním povinnostem nedostál, když žalobkyni řádně neuhradil předepsané splátky dle stanoveného splátkového kalendáře. Stejně tak se platební morálka žalovaného nezměnila ani po zaslané předžalobní výzvě.7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah vzniklý mezi žalobkyní a žalovaným podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž se zároveň tento právní poměr mezi účastníky řízení řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „z. s. ú.“). Soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., jelikož dle názoru soudu žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou v ust. § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 z. s. ú., tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně sice v žalobě konstatovala, že z její strany došlo k prověření schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, a to zejména z dokladů a informací získaných od žalovaného, což ostatně doložila toliko shora uvedeným listinným důkazem označeným jako žádost o úvěr. Nicméně s ohledem na zjištěné skutečnosti má soud za to, že žalobkyně si při posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet nepočínala v souladu se zákonnými požadavky, zejména pak se zásadou odborné péče. Ohledně poměrů žalovaného, jeho příjmů a výdajů žalovaného v rozhodné době (tj. době před poskytnutím úvěru) bylo zjištěno, že žalovaný byl , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, u , Anonymizováno, a , Anonymizováno, příjem ze zaměstnání ve , Anonymizováno, , částka, měsíčně. Použitelný příjem byl uveden částkou , částka, . Výdaje žalovaného byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou , částka, měsíčně, a to výdaje na bydlení a energie ve výši , částka, , doprava, jídlo a osobní náklady ve výši , částka, , srážky ze , Anonymizováno, ve výši , částka, a splátky , Anonymizováno, , Anonymizováno, ve výši , částka, . Žalobkyně ve formuláři zaškrtla, že uvedené skutečnosti byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek. V tomto ohledu lze proto konstatovat, že se jedná o zcela neadekvátní prověření poměrů žalovaného ze strany žalobkyně, když již z porovnání příjmů a výdajů žalované je zřejmé, že po uhrazení všech nákladů zbývá žalovanému příjem toliko , částka, měsíčně.8. Soud tedy v tomto ohledu má za to, že žalobkyně v posuzovaném případě nepostupovala s odbornou péčí. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla namístě i vzhledem k nereálným (smyšleným) údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně (na obecném formuláři) prohlásil, že jsou pravdivé a úplné.9. V souladu s ust. § 86 odst. 2 zákona z. s. ú poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku konkrétních podkladů ohledně výdajů žalovaného, doložených za delší časové údobí, v daném případě nemohlo dojít (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 27 Co 25/2021). Stejně tak žalobkyně nevyužila údajů z dostupných evidencí, maje namysli evidence schraňující informace ohledně vedených exekucí k dané osobě, přičemž se tak žádným způsobem nezajímala o placení jiných dluhů, což souvisí i stran nevyžádání si většího počtu výpisů či dokladů, z nichž by byla patrná výše jeho výdajů. Žalobkyně toliko vycházela z pracovní smlouvy a výpisu z účtu za tři měsíce, což lze hodnotit jako kusé zjištění. Soudu tedy nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy tuto povinnost řádně nesplnila, ač k jistému postupu a prověřování z její strany došlo, avšak z pohledu soudu zcela nedostatečnému a neskýtající záruku obezřetnosti a odborné péče.10. S ohledem na to, že je výše uvedená úvěrová smlouva absolutně neplatná, má žalobkyně právo pouze na vydání částky 9 500 Kč představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 o. z., přičemž se jedná o nezaplacenou jistinu úvěru. Žalovaný je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. povinen vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení v této výši. V daném případě nebylo žalobkyní tvrzeno, že by splatnost závazku byla určena dohodou účastníků, a proto požadavek žalobkyně na zákonný úrok z prodlení z částky z jistiny úvěru nemůže být důvodný. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nenáleží nárok na zaplacení smluvního úroku, poplatků a smluvní pokuty, neboť ty byly sjednány v rámci této neplatné smlouvy. Soud tedy podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl i v tomto ohledu. Proto soud žalobkyni přiznal pouze právo na zaplacení částky 9 500 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 723 Kč, přičemž tato částka představuje 32,12 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,06 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 33,94 %). Tyto n