22 C 152/2025-49 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalované 27 914,37 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, ze dne , datum, . Ten se skládá z dlužné jistiny ve výši 26 914,37 Kč, poplatků ve výši 1 000 Kč, a dále příslušenství.2. Soud zjistil z dále uvedené úvěrové smlouvy, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve formě kontokorentu ve výši rámce 30 000 Kčs tam uvedenou splatností. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná dluží z titulu povoleného debetu částku 26 914,37 Kč.3. Na předžalobní upomínku žalovaná nikterak nereagovala, jak se podává z předžalobní upomínky, potvrzení o jejím doručení a z tvrzení žalobkyně.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném znění (dále též jen „z.s.ú.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 86 z.s.ú. (1) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.9. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Po skutkové stránce má soud za prokázané, že žalobkyně jako věřitel v rámci své podnikatelské činnosti uzavřela se žalovanou jako dlužníkem v postavení spotřebitele dne , datum, smlouvu, na jejímž základě poskytla žalované kontokorent (povolený debet) do částky 30 000 Kč. Fakticky pak činí výše povoleného debetu částku 26 914,37 Kč, kterou se jí žalovaná zavázala dohodnutým způsobem vrátit s úrokem a sjednanými poplatky. Žalovaná však svůj závazek porušila. Žalobkyně eviduje vůči žalované dlužné částky shora specifikované.13. Po právní stránce soud vzniklý vztah posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o. z., v režimu příslušných ustanovení z.s.ú. Na jejím základě se žalobkyně důvodně domáhala vrácení peněžních prostředků, jež žalovaná získala, a to včetně úroku a poplatků (vč. za pojištění) v dohodnuté výši.14. Z provedeného dokazování však nevyplynulo, že žalobkyně učinila zadost povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 z.s.ú. a před sjednáním spotřebitelského úvěru řádně posoudila úvěruschopnost spotřebitele (žalované) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, či sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, ).15. Žalobkyně sice tvrdila, že žalobkyně s odbornou péčí prověřovala tvrzení žalované ohledně příjmů a výdajů za účelem ověření její úvěruschopnosti před poskytnutím finančních prostředků. Soud má však za to, že tak tomu v projednávaném případě nebylo. Žalobkyně neuvedla, jaká tvrzení ohledně příjmů a výdajů uvedla sama žalovaná a jakými listinami je ověřila. Uvedla pouze, že příjem žalované i výdaje spočítala a ověřila jako medián 5 měsíců na jejím bankovním účtu. Žalobkyně se potom jednání soudu dne , datum, nezúčastnila. Zmeškala tím pro sebe možnost být poučena v tomto směru soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a o negativních následcích nevyhovění takové výzvě soudu, neboť soud má takové posouzení vzhledem ke shora uvedené judikatuře za nedostatečné – dlužníci mohou mít řadu dalších závazků v hotovosti, rovněž i výdaje.16. Soud proto uzavřel, že žalobkyně jako poskytovatelka úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z., neplatná (viz též § 87 odst. 1 z.s.ú.); k této neplatnosti přihlédl bez návrhu (§ 588 o. z.). Převzala-li žalovaná předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení; bezdůvodné obohacení žalované vyčíslil soud částkou 26 914,37 Kč a představuje rozdíl mezi částkou, kterou žalobkyně jako poskytovatelka úvěru žalovanému poskytla (26 914,37 Kč) a částkou, kterou jí žalovaná uhradila (0 Kč).17. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 87 odst. 1 in fine z.s.ú. jako běžnou třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná neúčastí u soudního jednání pro sebe zmeškala možnost být poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby tvrdila okolnosti, z nichž by soud mohl uzavřít, jaká doba k plnění je přiměřená její možnostem a o negativních následcích nevyhovění takové výzvě soudu.18. Z vyložených důvodů soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni zbývající částku dlužné jistiny jako náhradu za bezdůvodné obohacení v penězích. Ve zbývající části pak soud žalobu zamítl.19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 788,23 Kč, přičemž tato částka představuje 92,84 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 96,42 % a úspěchu žalované v rozsahu 3,58 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 117 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 27 914,37 Kč sestávající z částky 2 220 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 1 110 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 900 Kč ve výši 1 449 Kč.