32 C 17/2025-21 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že dne 26. 6. 2023 uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 33 215 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v pravidelných splátkách ve výši 4 % z dlužné částky. Žalovaný ale úvěr splatil pouze ve výši 18 648 Kč, zbylou část úvěru žalovaný nevrátil, proto žalobkyně úvěr zesplatnila dne 20. 5. 2024.2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a to zkoumáním kreditního skóre žalovaného, neboli credit scoringu, kdy tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků. Pro předcházení předlužení klienta žalobkyně zajišťuje kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (MLS), čímž je zjišťována i schopnost hradit nezbytné životní výdaje. Vyvstanou-li pochybnosti o pravosti tvrzení klienta, přistoupá žalobkyně k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu. Dále žalobkyně využívá úvěrové registry SOLUS a NRKI. Žalobkyně prověřila žalovaného lustrací v SULUS, NRKI, CEE a ISIR. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že žalovaný je schopen hradit sjednané splátky. Žalobkyně dále poukazuje na skutečnost, že použití statistického modelu je spolehlivějším než posouzení na základě vyžádaných dokladů, a to s ohledem na jejich možné padělání či zastarávání, kdy skutečnost, že žalovaný dosahuje nějakého příjmu v současnosti neznamená, že bude dosahovat stejného příjmu i v budoucnu, přičemž takovou informaci poskytne pouze statistický model, který zohledňuje mimo jiné právě i statistická data, jakož i empirickou zkušenost věřitele. Výpočet kreditního skóre žalované je statisticky nejspolehlivějším ukazatelem, dle kterého lze predikovat schopnost splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně tedy nepochybila, když tvrzení žalovaného považovala za dostatečná při absenci důvodné pochybnosti o pravdivosti tvrzení žalovaného, když posouzení nebylo posouzeno jen na tvrzení žalovaného.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.4. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 26. 6. 2023 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 26 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet splátkami ve výši 4 % z dlužné částky, minimálně 400 Kč. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že jeho měsíční příjem činí 32 000 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti činí 35 000 Kč. Výdaje na bydlení činí 5 000 Kč, splátky ostatních úvěrů činí 7 000 Kč.5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 33 215 Kč a žalovaný zaplatil částku 1 879 Kč.6. Z předložené úvěrové zprávy, o které žalobkyně tvrdí, že se jedná o výpis z Nebankovního registru klientských informací, soud neučinil žádná skutková zjištěná stran zkoumání úvěruschopnosti, neboť z listiny jednak nevyplývá, která osoba a kdy tuto listinu vyhotovila, soud tedy nemá postaveno najisto, že se jedná skutečně o potvrzení uvedeného registru, když z uvedené listiny ničeho takového nevyplývá, a dále z listiny není zřejmé datum jejího vyhotovení, nelze tedy z ničeho dovodit, zda na základě uvedené listiny žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru.7. Z listiny nadepsané jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ soud rovněž neučinil žádné skutkové zjištění. V uvedené listině pouze žalobkyně tvrdí, jak obecně přistupuje k posuzování úvěruschopnosti, a to prostřednictvím tzv. statistického modelu. Z listiny nelze nikterak dovodit, že žalobkyně statistický model v rámci posuzování úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru skutečně aplikovala, ani to, jak konkrétně statistický model vypadá, jaká vstupní data byla do modelu zadána a jaká data statistický model obsahuje, jak je žalobkyně získala apod. v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně zjišťovala kreditní skóre ani že pro tento účel žalobkyně využila statistický model. V řízení tedy nebylo prokázáno, že by žalobkyně jakkoli ověřila žalovaným uvedené příjmy a výdaje žalovaného. Soud žalobkyni ještě před konáním prvního jednání ve věci písemně poučil dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně nutnosti doplnění tvrzení o tom, jak konkrétně byla zjišťována úvěruschopnost žalovaného a nutnosti označení důkazů k prokázání doplněných tvrzení, poučení soud nemohl zopakovat při jednání, neboť ani jednoho jednání se žalobkyně nezúčastnila, čímž se připravila o možnost být takto poučena.8. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta soud zjistil, že žalobkyně před poskytnutím úvěru vyšla z toho, že žalovaný má příjem 32 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 35 000 Kč a výdaje činí 15 000 Kč. Žalobkyně dále v registru uvádí, že jaké registry prolustrovala.9. Přípisem ze dne 20. 5. 2024 žalobkyně úvěr zesplatnila, přípis žalovanému odeslala dne 21. 5. 2024. Žalobkyně vyzvala výzvou ze dne 6. 6. 2024 k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou žaloby, výzva byla odeslána dne 7. 6. 2024.10. Zbylé důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl.11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 33 215 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 4 % z dlužné částky, min. 400 Kč, měsíčně přičemž žalovaný čerpal úvěr v uvedené výši a vrátil pouze částku ve výši 18 648 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla ze žalovaným uvedených příjmů a výdajů, které nikterak neověřila. Na základě tohoto výpočtu byl žalovanému úvěr schválen, a to navíc po předchozím nahlédnutí do externích registrů jako je SOLUS a NRKI. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů vyzvala žalovaného k vrácení zbytku dlužné částky a následně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný zbytek dluhu neuhradil.12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:13. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí