32 C 80/2025-24 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 9. 12. 2022 uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, který žalovaný mohl čerpat i opakovaně. Žalovaný dluží 40 486,01 Kč s příslušenstvím.2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že žalovaný sám sdělil ve smlouvě údaje k posouzení své uvěruschopnosti a žalovaný současně souhlasil s tím, že může být prolustrován v systému SOLUS.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.4. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 9. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout revolvingový úvěr do výše 40 000 Kč. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že bydlí v nájmu, je zaměstnán jako dělník, řemeslník či opravář s příjmem 29 000 Kč, celkové náklady domácnosti činí 8 000 Kč, finanční závazky 5 200 Kč.5. Z přehledu k úvěru soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému celkem v období od 12. 12. 2022 do 30 11. 2023 částku 58 289 Kč (dle vysvětlivek uvedených v závěru soud do této částky zahrnul veškeré platby začínající zkratkou FIN, neboť dle vysvětlivek se jedná vždy o čerpání úvěru, výše čerpání byla vždy uvedena v položce popis, byť uvedená částka není výslovně uvedena v poli debet/kredit, když z vysvětlivek je zřejmé, že se skutečně jedná o jednotlivá čerpání úvěru). Soud současně zjistil, že ve stejném období žalovaný uhradil částku 56 864 Kč, když se jedná o součet všech položek uvedených v poli debet(-)/kredit(+) s kladným znaménkem, když kladné znaménko označuje kreditní položku, když soud považuje za okolnost všeobecně známou, že kreditními položkami v úvěrovém vztahu se rozumí splátky úvěru, mimořádné platby, vratky, připsání přeplatků apod.6. Z výpisů z notářských zápisů soud zjisti, že žalobkyně a její právní předchůdkyně se dohodly mj. na postoupení žalobou uplatněné pohledávky.7. Z výzvy ze dne 17. 1. 2024 a 2. 3. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.8. Z výzvy ze ne 21. 10. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Výzva byla zaslána žalovanému dne 22. 10. 2024, jak soud zjistil z podacího archu.9. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného jinak než z údajů sdělených žalovaným. V protokolu o prověření úvěruschopnosti je sice uvedeno, že bylo ověřeno, že žalovaný není v insolvenčním řízení a banka stanovila výše nákladů na částku 8 000 Kč za použití statistického modelu, kdy banka zjistila, že žalovaný měl splátky ve výši 5 200 Kč, nicméně tento důkaz soud nepovažuje za hodnověrný, a proto soud z něj neučinil žádné skutkové zjištění. Je tomu tak proto, že protokol byl vyhotovený žalobkyní, a to dne 12. 12. 2022, tedy nikoli osobou, která poskytovala úvěr, kterou byla , Anonymizováno, , právnická osoba, , navíc tři dny po uzavření úvěrové smlouvy. Uvedená listina tedy z logiky věci nikterak nemůže prokázat skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila před poskytnutí úvěru úvěruschopnost žalovaného. Na skutečnosti uvedené v protokolu tak nelze nahlížet jinak než na pouhé tvrzení žalobkyně, které žalobkyně ale nikterak neprokazuje. Žalobkyně tedy pouze tvrdí, že aplikovala statistický model a že zkoumala splátkové zatížení žalovaného, tuto skutečnost ale nikterak neprokázala.10. Zbylé důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl.11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:12. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout revolvingový úvěr ve výši 40 000 Kč, přičemž žalovaný čerpal úvěr ve výši celkem 58 289 Kč a naopak zaplati žalobkyni částku 56 864 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla ze žalovaným uvedených příjmů a výdajů, které nikterak neověřila. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky za žalovaným ze shora uvedeného důvodu. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů vyzvala žalovaného k vrácení zbytku dlužné částky a následně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný zbytek dluhu neuhradil.13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:14. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.15. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.17. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.18. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z výše jeho příjmů a výdajů, přičemž tato tvrzení nikterak neověřila. Žalobkyně sice tvrdila, že aplikovala statistický model, nicméně takovou skutečnost žalobkyně nikterak neprokázala. Ostatně žalobkyně ani nikterak netvrdila, jaká konkrétní data do statistického modelu zadala a jaké konkrétní údaje jí z aplikace