6 C 367/2024-15 — Okresní soud v Děčíně

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 17 385 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ode dne 20. 9. 2022, která sestává z jistiny ve výši 13 100 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 785 Kč (0,1 % denně z částky 10 000 Kč od 20. 9. 2023 do 24. 6. 2024), nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč (za 5 upomínek po 500 Kč). Na odůvodnění těchto žalobních požadavků přitom uvedla, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně dne 13. 6. 2023 žalovanému poskytla celkem částku 10 000 Kč (nejprve 8 000 Kč dne 13. 6. 2023 navýšenou o částku 2 000 Kč dne 28. 6. 2023, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve splátkách včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 100 Kč. Žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti uhradil částku 995 Kč. Žalovaný k výzvě žalobkyně dlužnou částku neuhradil, ve věci se nevyjádřil.Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný ji žalobkyni vrátí do 13. 7. 2023, a to včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky. Žalovaný žalobkyni plnil pouze částečně. Tyto skutečnosti vyplývají jednak z tvrzení žalobkyně, jednak z listin předložených žalobkyní (zejména smlouva o zápůjčce ze dne 13. 6. 2023).Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že žalobkyně a žalovaný evidentně směřovali k uzavření smlouvy o zápůjčce podle § 2390 o.z. K platnému uzavření smlouvy o zápůjčce však nedošlo, a to přesto, že žalovaný od žalobkyně peněžní prostředky převzal. V posuzovaném případě totiž žalobkyně na straně zapůjčitele, resp. věřitele vystupovala v pozici podnikatele (žalobkyně podnikala m.j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaný na straně vydlužitele, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Na vztahy mezi žalobkyní a žalovaným tak plně dopadaly kromě obecné úpravy tzv. spotřebitelských smluv, jež je v občanském zákoníku obsažena v § 419 a násl. o. z. a § 1810 a násl. o.z., i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, když tento zákon považuju za spotřebitelský úvěr m.j. i půjčky, jejichž výše dosahuje minimálně výše 5 000 Kč. Zároveň ovšem v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil např. u zaměstnavatele. V posuzovaném případě sice žalobkyně informace o majetkových poměrech žalovaného zjišťovala, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a postup žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Proti osobě žalovaného byla totiž v době, kdy žádal o poskytnutí zápůjčky, vedena exekuce (mj. i pro předchozí nesplacený spotřebitelský úvěr), žalobkyně uvedla, že vyžádala informace o příjmech žalovaného, pracovních, příjmových, výdělkových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případné nahlédnutí do relevantních databází. Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplaná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).Žalobkyní tak bylo žalovanému plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalovaného došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Proto soud zavázal žalovaného, aby peněžní částku 9 005 Kč žalobkyni zaplatil (žalovaný si půjčil 10 000 Kč, uhradil 995 Kč). Zároveň soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný se dostal do prodlení až dne 28. 5. 2024 (předžalobní výzva byla žalovanému doručena do 24. 5. 2024 do 3 dnů, tedy do 27. 5. 2024). Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků (v žalobě označených jako „náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokuta“ pak ty byly soudem zamítnuty. Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, jelikož rozdíl úspěchu žalobkyně (48 %) a neúspěchu žalované (52 %) byl nepatrný a rozhodnutí o nepřiznání části plnění záviselo na úvaze soudu. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst.1 o. s. ř.