7 C 140/2024-26 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 110 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 6. 9. 2023 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 3 250 Kč, a to nejpozději do 6. 10. 2023. Na dlužnou částku žalovaný ničeho neuhradil. V důsledku prodlení vznikla žalovanému povinnost zaplatit též úroky z prodlení v zákonné výši, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny (za období od 7. 10. 2023 do 19. 7. 2024 ve výši 10 000 Kč) a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením v celkové výši 2 500 Kč. K prověření úvěruschopnosti žalobkyně navzdory výzvě soudu žádná tvrzení nedoplnila.2. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil.3. Soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, přičemž žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v podané žalobě a žalovaný se nevyjádřil, ačkoliv jej k tomu soud vyzval, pročež měl soud dle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s tímto postupem souhlasí.4. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.5. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 6. 9. 2023 soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaný se na základě této smlouvy zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu se smluvním poplatkem ve výši 3 250 Kč, a to nejpozději do 6. 10. 2023. Ze sdělení , právnická osoba, . soud zjistil, že dne 6. 9. 2023 byla na účet uvedený ve smlouvě připsána platba ve výši 10 000 Kč, přičemž majitelem tohoto účtu je žalovaný.6. Z upomínek ze dne 13. 10. 2023, 20. 10. 2023, 27. 10. 2023, 5. 11. 2023 a 20. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k zaplacení jeho dluhu plynoucího z výše nadepsané smlouvy o zápůjčce, který žalovaný neuhradil ani po datu splatnosti. Totéž prokazuje také předžalobní výzva ze dne 2. 7. 2024.7. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). ostatně i z úvěrové smlouvy vyplývá, že jí účastníci uzavřeli i podle tohoto zákona. Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.8. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.9. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.10. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že tím, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného dostatečným (vlastně žádným doložitelným) způsobem, porušila § 86 z. s. ú., je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. V projednávané věci byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč na základě neplatné úvěrové smlouvy, žalovaný je proto povinen tyto prostředky vrátit. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný na dluh neuhradil ničeho.11. Ze shora uvedených důvodů soud rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč představující jistinu neplatného spotřebitelského úvěru, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.). Ve zbylé části soud žalobu zamítl (výrok II.).12. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 543,63 Kč, přičemž tato částka představuje 24,14 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,07 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37,93 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 110 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.