19 C 232/2020-37 — Okresní soud v Domažlicích

1. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) ve spojení s ustanovením § 157 odst. 4 o. s. ř. není přípustné podat proti tomuto rozsudku odvolání, neboť jeho předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, omezil se soud v jeho odůvodnění pouze na uvedení předmětu řízení, závěru o skutkovém stavu a na stručné právní posouzení věci. 2. Žalobkyně se domáhala zaplacení výše uvedené částky z titulu kupní ceny za tzv. koncové zařízení, jež si žalovaný od žalobkyně odkoupil. 3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil, byly tak splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., neboť soud po prostudování předmětného návrhu a žalobkyní předložených důkazů dospěl – za dané procesí situace – k závěru, že žalobě je možno plně vyhovět. 4. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil, že žalovanému bylo poskytnuto tzv. koncové zařízení – [název zařízení] s tím, že kupní cenu ve výši 1 976,99 Kč žalovaný – po akontaci ve výši 56,99 Kč – bude splácet v rámci čtyřiadvaceti měsíčních splátek ve výši 80 Kč. 5. Z provedených listinných důkazů, resp. žalovaným nevyvrácených tvrzení žalobkyně přitom vyplývá, že žalovaný z daného titulu nezaplatil jedinou splátku. 6. Po právní stránce je třeba právní vztah mezi účastníky řízení hodnotit jako právní vztah založený inominátní smlouvou ze dne [datum], jež v rozhodných ujednáních obsahově odpovídá kupní smlouvě, kterou upravují ustanovení § 2079 a násl. občanského zákoníku, přičemž v dané věci postačí uvést, že pro posouzení nároku žalobkyně je namístě závěr, že rozhodná smluvní ujednání neodporují žádné kogentní normě, a proto není důvod hodnotit předmětnou smlouvu jako (absolutně) neplatnou; nárok žalobkyně tak vychází z titulu mezi účastníky řízení uzavřené smlouvy, kterou je třeba považovat za platnou. 7. Protože žalovaný nevyvrátil tvrzení žalobkyně, že dlužná částka za poskytnuté koncové zařízení nezaplatil, nezbylo soudu, než žalobě v plném rozsahu vyhovět, když současně – veden zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest – vyšel z petitu návrhu, ve kterém žalobkyně nepožadovala přiznání zákonného úroku z prodlení. 8. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V daném případě byla žalobkyně ve věci plně úspěšná, a proto jí náleží právo na náhradu všech nákladů řízení, které k uplatnění svého práva – účelně – vynaložila. Předmětné náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna za tři úkony právní služby podle ustanovení § 14b odst. 1 vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměna v celkové výši 600 Kč, tři režijní paušály v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu, a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21% ze součtu odměny a režijních paušálů. Celkem tak byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit s poukazem na ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta [údaje o zástupci]. Pro úplnost soud dodává, že přikročil k použití § 14b advokátního tarifu, neboť dospěl k závěru, že podaný návrh na vydání elektronického platebního rozkazu je nutno podřadit pod tzv. formulářové žaloby, tedy podřadit jej pod podání předvídaná v ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu.