19 C 225/2020-17 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se obrátila na soud s žalobou, jíž se domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 14 000 Kč, jež má představovat dluh žalovaného z titulu nesplacené zápůjčky. 2. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil, byly tak splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 3. V řízení přitom soud provedl jediný klíčový listinný důkaz, jímž je listina označená jako Splátkový kalendář (Dohoda o splátkách) ze dne [datum] (na č. l. 3), ve kterém se žalovaný žalobkyni zavazuje svůj dluh z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] ve výši 25 870 Kč zaplatit ve třinácti splátkách, a to do [datum]. 4. Na základě tohoto – žalovaným z podstaty věci nevyvráceného – listinného důkazu je možno učinit skutkový závěr, že účastnící řízení dne [datum] uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně zapůjčila žalovanému částku 25 870 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve splátkách do [datum]. Naposledy přitom žalovaný žalobkyni zaplatil z titulu předmětné smlouvy dne [datum] částku 500 Kč, pročež jí stále dluží částku 14 000 Kč, neboť jí celkem vrátil toliko částku 11 870 Kč. 5. Podle ustanovení § 2053 občanského zákoníku platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Zákonné podmínky předvídané citovaným ustanovením občanského zákoníku tak byly v posuzované věci podle mínění soudu splněny, neboť žalovaný v písemné formě uznal, že – z titulu shora identifikované smlouvy o zápůjčce – ke dni [datum] dlužil žalobkyni celkem částku 25 870 Kč. 6. V důsledku písemného uznání dluhu tak vznikla vyvratitelná domněnka, že dluh v době uznání skutečně existoval (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. 33 Odo 1028/2004), a žalovaný – ač k tomu dostal příležitost – korektnost této domněnky nikterak nezpochybnil, a tak její obsah ani nevyvrátil. 7. Pro úplnost soud dodává, že žalovanému prodloužil zákonnou lhůtu k uloženému plnění pouze na lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku, neboť žalovaný o existenci svého dluhu zjevně má potřebné povědomí, a proto by měl být s to svůj dluh po právní moci tohoto rozsudku v plném rozsahu zaplatit; pakliže by tomu tak nebylo, měl možnost tuto skutečnost soudu sdělit, kupříkladu alespoň tak, že by vyjádřil vůli uhradit svůj dluh ve splátkách. 8. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 5 743 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, sestávající z částky 1 660 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 advokátního tarifu, včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, to vše zvýšené o náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3 920 Kč, tedy o náhradu ve výši 823 Kč.