19 C 138/2022-25 — Okresní soud v Domažlicích

1. Vzhledem k tomu, že není přípustné podat proti tomuto rozsudku odvolání, neboť jeho předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, omezil se soud v jeho odůvodnění pouze na uvedení předmětu řízení, závěru o skutkovém stavu a na stručné právní posouzení věci. 2. Žalobkyně se domáhala zaplacení výše uvedené částky s tím, že žalovanému umožnila využívat služeb jiných subjektů prostřednictvím mobilní telefonní stanice [číslo]. Protože si žalovaný prostřednictvím sítě žalobkyně objednal posléze vyfakturované služby, byl okamžikem objednání zavázán uhradit cenu těchto služeb, přičemž k výběru této ceny je oprávněna výlučně žalobkyně. V tomto konkrétním případě šlo o poskytování služeb (resp. platebních transakcí) za období od [datum] do [datum] Vedle toho žalovanou částku představuje dluh za nezaplacené splátky tzv. koncového zařízení. 3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 7. 2022 č. j. 19 C 138/2022-20 byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil, byly tak splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), neboť soud po prostudování předmětného návrhu a žalobkyní předložených důkazů dospěl – za dané procesí situace – k závěru, že žalobě je možno plně vyhovět. 4. Z žalobkyní vystavených faktur, respektive vyúčtování za období od [datum] do [datum] se podává, že za služby třetích stran byla žalovanému vyúčtována celkem částka 2 010,56 Kč (466,27 Kč + 577,44 Kč + 486,88 Kč + 479,97 Kč). Současně z předložených listin vyplývá, že za období od [datum] do [datum] vznikl žalovanému za splácení tzv. koncového zařízení (Huawei P smart Z Midnight Black) dluh v celkové výši 555,93 Kč, navýšený o povinnost zaplatit poskytnutou tzv. podmíněnou slevu ve výši 4 999,49 Kč. 5. Jde-li o dluh z titulu koupě tzv. koncového zařízení s podmíněnou slevou na kupní cenu, je po právní stránce třeba právní vztah mezi účastníky řízení hodnotit jako právní vztah založený inominátní smlouvou ze dne [datum], jež v rozhodných ujednáních obsahově odpovídá kupní smlouvě, kterou upravují ustanovení § 2079 a násl. občanského zákoníku, přičemž v dané věci postačí uvést, že pro posouzení nároku žalobkyně je namístě závěr, že rozhodná smluvní ujednání neodporují žádné kogentní normě, a proto není důvod hodnotit předmětnou smlouvu jako (absolutně) neplatnou; nárok žalobkyně tak vychází z titulu mezi účastníky řízení uzavřené smlouvy, kterou je třeba považovat za platnou. 6. K návrhu žalobkyně, jejíž obsah – podporovaný předloženými listinnými důkazy – nebyl žalovaným nikterak zpochybněn, tak vzal soud za prokázané, že žalovaný užíval mobilní telefonní stanice [číslo], a žalobkyně mu v souladu s Všeobecnými podmínkami umožnila objednat si prostřednictvím sítě od třetích subjektů služby, které nejsou službami elektronických komunikací v souladu s ustanovením § 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku. Cenu za tyto tzv.„ služby třetích stran“ za období od [datum] do [datum] žalovaný žalobkyni neuhradil. Obdobně žalovaný žalobkyni nezaplatil část kupní ceny za tzv. koncového zařízení Huawei P smart Z Midnight Black. 7. V posuzovaném případě je tak zřejmé, že došlo k uzavření smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, jejíž součástí jsou i všeobecné podmínky, a rovněž k uzavření inominátní smlouvy blížící se smlouvě kupní. Jestliže prostřednictvím sítě elektronických komunikací byly žalovanému poskytnuty služby třetích stran, je podle výše uvedeného ustanovení všeobecných podmínek žalovaný povinen uhradit cenu těchto služeb přímo žalobkyni, a obdobně mu vznikla povinnost zaplatit dosud neuhrazenou cenu tzv. koncového zařízení. 8. Protože žalovaný – ačkoliv k tomu dostal příležitost – nevyvrátil tvrzení žalobkyně, že dlužnou částku nezaplatil, nezbylo soudu, než žalobě v plném rozsahu vyhovět. 9. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V daném případě byla žalobkyně ve věci plně úspěšná, a proto jí náleží právo na náhradu všech nákladů řízení, které k uplatnění svého práva – účelně – vynaložila. Předmětné náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna za tři úkony právní služby podle ustanovení § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměna v celkové výši 600 Kč, tři režijní paušály v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu, a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a režijních paušálů. Celkem tak byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit s poukazem na ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení]. Pro úplnost soud dodává, že přikročil k použití § 14b advokátního tarifu, neboť dospěl k závěru, že podaný návrh na vydání elektronického platebního rozkazu je nutno podřadit pod tzv. formulářové žaloby, tedy podřadit jej pod podání předvídaná v ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu. 10. V návaznosti na závěr o formulářovém charakteru dané věci (a v posledku zcela nad rozhodný rámec) podepsaný soud dodává, že předmětný návrh na vydání elektronického platebního rozkazu je třeba z obsahového hlediska označit za poněkud zmatečný, pouze v jistém rozsahu korespondující s předloženými důkazy. Jakkoli uvedená skutečnost soud, jenž přiměřeně zohlednil zásadu hospodárnosti řízení, nevedla k vydání usnesení, kterým by žalobkyni vyzval, aby doplnila svůj návrh, je současně zřejmé, že naznačená skutečnost může vést k otázce, zda je vůbec namístě v daném případě považovat zastoupení advokátem za účelně vynaložený náklad řízení.