19 C 127/2024-52 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobce se žalobou uplatněnou u Okresního soudu v Domažlicích dne , datum, domáhá určení, že není vlastníkem vozidla tovární značky Volkswagen, model , název auta, , VIN: , VIN kód, , RZ: , SPZ, (dále též jen „vozidlo“), a to od , datum, , kdy došlo k prodeji vozidla žalovanému na základě kupní smlouvy uzavřené k témuž datu v obci , adresa, (dále též jen „smlouva“).2. Lustrace žalovaného v informačním systému základních registrů byla vyhodnocena jako neúspěšná, přičemž ani žalobce nedisponuje informací o přesném pobytu žalovaného na území České republiky (z jím předložených důkazů nicméně jasně vyplynulo, že se žalovaný v rozhodné době na území České republiky zdržoval s úmyslem se zde zdržovat trvale), soud se proto obrátil na odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky, který soudu dne , datum, sdělil, že žalovaný je občanem Slovenské republiky (žalovaný má v domovském státě hlášený pobyt na adrese: , adresa, ), a že se na území České republiky zdržoval na různých místech v letech 2015, 2018 a 2022-2024. Z obsahu spisu přitom rovněž vyplývá, že se žalovaný zdržoval na území České republiky i v době podání žaloby.3. Soud proto učinil úsudek, že obvyklý pobyt žalovaného pro účely soudního řízení, stejně jako jeho adresa pro doručování písemností, není objektivně zjistitelný, a proto žalovanému podle ustanovení § 29 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) pro účely předmětného soudního řízení ustanovil opatrovníka. Soud tak učinil maximum pro to, aby práva žalovaného nebyla nikterak zkrácena.4. Od počátku řízení se přitom soud zabýval otázkou místní příslušnosti, respektive otázkou pravomoci za situace, kdy je žalovaný občanem Slovenské republiky.5. V posledku soud dospěl k závěru, že jeho pravomoc je založena ustanovením čl. 7 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), podle kterého osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn.6. Jakkoli je striktně vzato předmětem řízení toliko otázka určení vlastnictví k předmětnému vozidlu, navíc formulována negativně, kdy se žalobce pouze domáhá určení, že od uvedeného data není vlastníkem tohoto vozidla, nelze podle mínění podepsaného soudu ztrácet ze zřetele, že nutnost iniciace tohoto řízení (viz níže) souvisí se smluvní povinností, ke které se žalovaný v předmětné smlouvě zavázal, a kterou svým nekonáním zjevně porušil.7. Účastníci řízení si totiž v předmětné smlouvě v článku VI. ujednali: „Nahlášení změn v evidenci držitelů motorových vozidel zajistí kupující, a to na svůj náklad, k čemuž mu prodávající uděluje plnou moc.“ Žalovaný tak zjevně porušil ujednanou smluvní povinnost, přičemž ke splnění primárního závazku, jímž byl prodej předmětného vozidla, došlo v obci , adresa, , která místně spadá do působnosti Okresního soudu v Domažlicích.8. Podepsaný soud má přitom za to, že dosud zaznamenané závěry korespondují s body 13. – 16. a bodem 24. recitálu Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, přičemž v této souvislosti je vhodné připomenout, že jedním z důvodů, pro které bylo dané řízení žalobcem zahájeno, je jeho snaha dosáhnout změny v registru vozidel, tedy registru spravovaného příslušnými orgány České republiky.9. Nadto soud vyšel z – pro posuzovanou věc – nosných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 114/20 (N 196/109 SbNU; 470/2021 Sb.), podle kterých je na osobě v obdobném hmotněprávním postavení jako žalobce v dané věci, aby iniciovala civilní soudní řízení, ve kterém dosáhne určení, že není vlastníkem inkriminovaného vozidla.10. Ze shora stručně rekapitulovaných důvodů proto soud dospěl k závěru, že má v dané věci pravomoc a současně je soudem místně příslušným.11. Na základě v řízení provedených důkazů pak soud došel k následujícím skutkovým zjištěním.12. Žalobce uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o prodeji shora specifikovaného vozidla, přičemž ke splnění primárního závazku (převod vlastnického práva, resp. předání vozidla) došlo ihned po podpisu smlouvy. Podle článku VI. smlouvy byl žalovaný povinen nechat provést změnu zápisu vlastníka vozidla v registru silničních vozidel, přičemž tak neučinil, a to ani přes četné urgence žalobce (svá tvrzení žalobce doložil mj. výpisem textových zpráv se žalovaným a potvrzením Policie České republiky o přijatém oznámení o nepřevedení daného vozidla).13. Z účastnické výpovědi žalobce navíc vyplynulo, že společně s ostatními doklady předal žalovanému i doklad o provedení evidenční kontroly, a nebyl tak schopen nechat provést změnu vlastníka ve smyslu ustanovení § 8a zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, v rozhodném znění.14. Současně žalobce soudu předložil Oznámení o zahájení řízení ve věci zápisu změny v registru silničních vozidel, vydaného odborem dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu , adresa, , ze kterého vyplývá, že podle názoru správního orgánu žalovaný nesplňuje podmínky pro zápis nového vlastníka předmětného vozidla ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb.15. Ustanovení § 1099 občanského zákoníku stanoví, že vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem.16. V posuzované věci soud shledal naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva, požadovaný v ustanovení § 80 o. s. ř., neboť je zjevné, že žalovaný neposkytl potřebnou, navíc smluvně zakotvenou součinnost, přičemž v registru silničních vozidel dosud nebyla zaznamenána změna vlastnického práva, ke které – za použití ustanovení § 1099 občanského zákoníku – zjevně došlo dne , datum, . Současně soud vzal v potaz, že se žalobce pokusil provést změnu zápisu vlastnického práva postupem předvídaným v ustanovení § 8a zákona č. 56/2001 Sb. V tomto kontextu je možno mít naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva za jasně daný v tom smyslu, že se žalobce nemohl domoci svého práva jinak, jak ostatně nepřímo vyplývá z výše odkazovaného nálezu Ústavního soudu.17. Toliko pro úplnost přitom soud uvádí, že si je vědom skutečnosti, že odůvodňovaný rozsudek může představovat „jistý problém“ pro registr vozidel, současně je však nutno zdůraznit, že podle mínění podepsaného soudu žádný právní předpis nezakazuje občanům České republiky prodávat motorová vozidla občanům jiných členských zemí Evropské unie, kteří nemají na území České republiky trvalý (či obdobný) pobyt.18. Prvním výrokem proto soud určil, že žalobce není ode dne uzavření kupní smlouvy s žalovaným vlastníkem předmětného automobilu. Otázka, do kdy byl případně žalovaný vlastníkem tohoto automobilu, přitom v posledku nebyla předmětem tohoto řízení.19. Současně musel soud rozhodnout o nákladech účastníků a nákladech státu.20. Podle ustanovení § 148 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.21. V souvislosti s odměnou ustanoveného znalce vzniknou státu náklady v celkové výši 10 164 Kč. Podepsaný soud přitom druhým výrokem rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit tyto náklady státu, když vyšel z následujících úvah.22. Jednal-li by žalobce v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt a zajistil podle ustanovení § 9 zákona o provozu vozidel řádný zápis změny vlastníka a provozovatele předmětného vozidla v registru silničních vozidel, a to ještě před jeho faktickým předáním žalovanému, k předmětnému řízení by z podstaty věci vůbec nedošlo. Zvlášť obezřetný pak měl být žalobce při prodeji vozidla žalovanému, který je občanem jiného státu a nemá na území České republiky stálou adresu (což je mimo jiné patrné ze samotného záhlaví předmětné smlouvy); za dané – velmi specifické situace – tak podle mínění podepsaného soudu není důvod, aby náklady státu, jež vznikly v souvislosti s tímto řízením, nesl stát ze svého, neboť prizmatem teorie alokace rizika je to právě žalobce, kdo by měl takto vzniklé náklady nést, jelikož to byl právě on, kdo měl reálnou možnost vzniku těchto nákladů zamezit. Druhým výrokem proto soud uložil žalobci, aby zaplatil náklady, které vznikly v souvislosti s ustanovením opatrovníka žalovanému.23. Třetím výrokem pak soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšný žalobce se tohoto práva výslovně vzdal.