CS · EN DE FR brzy

19 C 264/2024-25 — Okresní soud v Domažlicích

ECLI: ECLI:CZ:OSDO:2024:19.C.264.2024.1
Datum: 2024-01-07
Předmět: O zaplacení 83 629,62 Kč s příslušenstvím
Ustanovení: ["§ 557 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 1970 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2395 z. č. 89/2012 Sb."]
["smlouva o úvěru"]
O co šlo: O zaplacení 83 629,62 Kč s příslušenstvím (["§ 557 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 1970 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2395 z. č. 89/2012 Sb."])
1. Žalobkyně se v řízení zahájeném její žalobou domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 83 629,26 Kč s příslušenstvím, konkrétně pak nejprve zaplacení částky 17 553,76 Kč, kapitalizovaného zákonného úrok z prodlení ve výši 2 895,17 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 417 Kč, zákonného úroku z prodlení a úroku ve výši 18,69 % ročně z částky 11 638,86 Kč od , datum, do zaplacení, dále zaplacení částky 39 961,04 Kč, kapitalizovaného zákonného úrok z prodlení ve výši 6 096,97 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 491,99 Kč, zákonného úroku z prodlení a úroku ve výši 22,44 % ročně z částky 22 408,47 Kč od , datum, do zaplacení, a konečně zaplacení částky 26 114,82 Kč, kapitalizovaného zákonného úrok z prodlení ve výši 3 682,96 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 499,31 Kč, zákonného úroku z prodlení a úroku ve výši 22,32 % ročně z částky 16 677,55 Kč od , datum, do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry, které jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřila, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.3. Soud tudíž provedl toliko důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvami o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , , datum, a ze dne , datum, , uzavřenými mezi společností , právnická osoba, a žalovanou.4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, za což měla žalovaná v čtyřiadvaceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 43 209 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 4 342 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení; samotné úroky pak měly představovat částku 17 367 Kč. Následně žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, další smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 28 000 Kč, za což měla žalovaná v čtyřiadvaceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 53 814 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 6 079 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení; samotné úroky pak měly představovat částku 24 314 Kč. Konečně dne , datum, uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně v pořadí třetí obsahově obdobnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 25 000 Kč, za což měla žalovaná v čtyřiadvaceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 47 996 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 4 690 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení; samotné úroky pak měly představovat částku 18 806 Kč.5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné.7. Podepsaný soud se nicméně konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě všech citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaná žádné nadstandardní služby neobdržela, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za „sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání představují via facti zastřená „ujednání“ o úroku.8. Jelikož současně platí, že i „nezastřený úrok“ byl sjednán ve výši, kterou je nutno označit za nepřiměřeně vysokou, soud v souladu se závěry přijatými v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 60/2021 („v případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“) přikročil k modifikaci daných právních vztahů v tom smyslu, že je možno přikročit k právní fikci, na jejímž základě si žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně v předmětných úvěrových smlouvách ujednaly vždy úrok ve výši repo sazby uveřejněné Českou národní bankou platnou v den uzavření té které konkrétní smlouvy o spotřebitelském úvěru.9. Jde-li o ujednání o poplatku „za zpracování spotřebitelského úvěru“, shledal jej soud – v daném kontextu – za platné, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do „hry“ i fakt, že žádná bankovní instituce by žalované v dané době úvěr patrně neposkytla), reálně nemusí pouze úrok, jenž je úrokem nepříčícím se právnímu řádu, pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek není nepřiměřeně vysoký.10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právních vztahů, v jejichž rámci se – platně – zavázala zaplatit v ujednaných splátkách částku 21 500 Kč s úrokem ve výši 0,25 % ročně v případě první smlouvy, částku 29 500 Kč s úrokem ve výši 0,75 % ročně v případě druhé smlouvy a částku 26 500 Kč s úrokem ve výši 2,75 % ročně v případě třetí smlouvy.11. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době celkem zaplatila z titulu první smlouvy částku 25 465 Kč, z titulu druhé smlouvy částku 19 000 Kč a z titulu třetí smlouvy částku 21 000 Kč.12. Je tak zřejmé, že z titulu první smlouvy žalovaná žalobkyni ničeho nedluží, přičemž v rozsahu druhé a třetí smlouvy má podepsaný soud za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 10 500 Kč z titulu druhé smlouvy a částku 5 500 Kč z titulu třetí smlouvy, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství.13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť nehledě na výši žalovaného příslušenství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je namístě konstatovat, že ve věci byla procesně výrazně úspěšnější žalovaná, jíž ovšem žádné náklady řízení nevznikly.
DomůPrávní oblastiJudikaturaAnalýza dopisuVzory smluvCeníkMCP / APIO násKontaktVOPGDPRReklamace

Zdroj: e-Sbírka / justice.cz (oficiální data). Výklady generovány AI z textu zákona, orientační — nenahrazují radu advokáta.