19 C 291/2024-28 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, u zdejšího soudu domáhá po žalovaném zaplacení částky 47 270,56 Kč, představující zesplatněnou jistinu úvěru, spolu se zákonným úrokem z prodlení.2. Žalobkyně se svého nároku po žalovaném domáhá z titulu smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), jež se žalovaným uzavřela dne , datum, . Na základě této smlouvy se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni úvěr splatit v měsíčních splátkách po částce 2 163 Kč. Proti žalovanému bylo zahájeno insolvenční řízení, a proto žalobkyně v souladu se smluvními podmínkami přistoupila k zesplatnění dosud nesplaceného úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě jistiny úvěru a nákladů právního zastoupení.3. Žalovaný se k žalobě (resp. k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) nevyjádřil.4. Soud ve věci postupoval podle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedla, že s tímto postupem souhlasí a žalovaný se k výzvě soudu ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. nikterak nevyjádřil.5. Z důvodu procesní pasivity žalovaného soud při zjišťování skutkového stavu vyšel toliko z listinných důkazů předložených žalobkyní.6. Ze smlouvy soud zjistil, že žalobkyně coby poskytovatel úvěru se zavázala žalovanému coby spotřebiteli poskytnout spotřebitelský úvěr v celkové výši 50 000 Kč s tím, že částka 9 941 Kč bude vyplacena na účet žalovaného, částka 30 059 Kč bude vyplacena věřiteli žalovaného (, právnická osoba, .) za účelem úhrady předchozího závazku vyplývajícího ze smlouvy ze dne , datum, č. , hodnota, a částka 10 000 Kč bude od poskytované jistiny odečtena na účelně vynaložené náklady žalobkyně související s vyřizováním úvěru (náklady na lustrum v registrech 400 Kč, náklady expresního vyplacení úvěru 100 Kč, ostatní administrativní náklady 5 500 Kč, odměna zprostředkovatele za jeho činnost 3 000 Kč, náklady na ověření úvěrového případu 1 000 Kč). Žalovaný se zavázal žalobkyni splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky ve výši 44 392 Kč, když zápůjční úroková sazba činila 23,84 % ročně, v rámci dvaasedmdesáti měsíčních splátek ve výši 1 311 Kč. RPSN přitom byla deklarována ve výši 39,97 %. Účastníci se dále dohodli na tom, že pro případ zahájení insolvenčního řízení u žalovaného je žalobce oprávněn zesplatnit jistinu spotřebitelského úvěru s tím, že sjednané úroky se stávají součástí jistiny.7. Z potvrzení o platbě vyplynulo, že částka 30 059 Kč byla skutečně bezhotovostně dne , datum, vyplacena na bankovní účet obchodní společnosti , právnická osoba, .8. Z přílohy č. , hodnota, smlouvy se podává, že žalovaný pravidelně splácí tři závazky (úvěry), přičemž na jejich splácení vynakládá celkem částku 10 128 Kč měsíčně. Dále má celkem pět jednorázových finančních závazků v hodnotě přesahující 60 000 Kč. Pravidelně vynakládá náklady na bydlení ve výši 3 000 Kč. Bonita žalovaného přitom byla ohodnocena jako nižší. Z přílohy č. , hodnota, smlouvy pak soud zjistil, že žalobkyně se žalovaným uzavřela smlouvu o zřízení doplňkové služby „PODPORA“ po dobu trvání úvěru. Žalovaný se tímto zavázal uhradit žalobkyni za poskytnuté služby částku 61 344 Kč v měsíčních splátkách ve výši 852 Kč (spolu s měsíční splátkou spotřebitelského úvěru).9. Z předžalobní výzvy vyplývá, že žalobkyně žalovanému oznámila postup podle č. , hodnota, smlouvy, tedy zesplatnění zbývající jistiny úvěru ve výši 47 270 Kč spolu s náklady právního zastoupení do , datum, , neboť proti žalovanému bylo zahájeno insolvenční řízení.10. Ze samotné žaloby (návrhu) vyplývá, že žalovaný žalobkyni ke dni podání žaloby uhradil celkem částku 17 304 Kč, a to v osmi splátkách po částce 2 163 Kč.11. Soud na základě shora označených důkazů dospěl k následujícím skutkovým závěrům. Dne , datum, byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o poskytnutí neúčelového hotovostního úvěru ve výši 50 000 Kč. Žalobkyně žalovanému fakticky poskytla finanční prostředky ve výši 40 000 Kč, přičemž částka 30 059 Kč byla následujícího dne použita na zaplacení dluhu žalovaného, jenž má vůči žalobkyni na základě uzavřené smlouvy ze dne , datum, . Částku 10 000 Kč si žalobkyně ihned započetla na jí vzniklé náklady související se zřízením úvěru. Současně žalobkyně se žalovaným uzavřela smlouvu o doplňkové službě „PODPORA“, na základě které se žalovaný zavázal uhradit za tuto službu částku 61 344 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil toliko 17 304 Kč odpovídající osmi splátkám sestávajících ze splátky úvěru a splátky za doplňkovou službu. Následně z důvodu zahájení insolvenčního řízení vůči žalovanému žalobkyně zesplatnila jistinu úvěru a před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě do , datum, .12. Na podkladu rekapitulovaného skutkového stavu věci dospěl soud k následujícím právním závěrům. V prvé řadě nelze odhlédnout od skutečnosti, že se žalobkyně smlouvou zavázala k poskytnutí finanční částky ve výši 50 000 Kč, ovšem částku 10 000 Kč (tedy 20 % poskytnutého úvěru) ihned započetla na své údajné účelně vynaložené náklady související se sjednáním úvěru. Současně s žalovaným uzavřela smlouvu o doplňkové službě, na základě které se žalovaný zavázal k uhrazení částky za poskytnutí doplňkové služby převyšující samotný předmět úvěru.13. Žalobkyně tak nepochybně vědomě využila, nebo spíše zneužila tíživé finanční situace žalovaného, což jí umožnilo uzavřít s ním smlouvu, která je pro žalovaného zcela zjevně nevýhodná a nepřiměřená. Tento přístup žalobkyně mj. ukazuje na její neochotu zohlednit reálné možnosti a potřeby žalovaného, přičemž v podstatě staví žalovaného do situace, kdy byl via facti nucen přistoupit na podmínky, které by za obvyklých okolností a v rovnoprávném postavení jistě neakceptoval. Takové jednání je ve zjevném rozporu s dobrými mravy a v posledku odporuje obecným zásadám poctivého obchodního styku.14. Jednání žalobkyně je navíc podle mínění soudu ve zjevném rozporu s ustanovením § 1813 občanského zákoníku, které výslovně zakazuje ujednání, jež zakládají v neprospěch spotřebitele významnou nerovnováhu práv a povinností stran. Tato zákonná norma chrání slabší stranu smluvního vztahu, kterou žalovaný v daném případě evidentně je, před nepřiměřeným zatížením a zneužitím jeho tíživé životní situace. Postup žalobkyně tak podkopává zásady faktické rovnosti smluvních stran, a taktéž odporuje právnímu požadavku poctivosti, který je nezbytný pro zajištění férového a etického chování na (daném relevantním) trhu.15. Pro úplnost je vhodné připomenout, že ustanovení § 1813 občanského zákoníku zakotvuje klíčový princip ochrany spotřebitele, přičemž výslovně zakazuje smluvní ujednání, která vedou k významné nerovnováze práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Tento princip je odrazem obecné potřeby chránit slabší stranu (smlouvy), která zpravidla nemá rovnocenné vyjednávací postavení, dostatečné právní povědomí nebo možnost efektivně ovlivnit obsah smlouvy.16. V kontextu posuzované věci tak lze jednání žalobkyně považovat za přímé porušení tohoto ustanovení, neboť její chování v posledku směřovalo k vytvoření smluvního vztahu, ve kterém je žalovaný jednoznačně znevýhodněn. Významná nerovnováha, předvídaná ustanovením § 1813 občanského zákoníku, se přitom projevuje nejen v nepřiměřených smluvních podmínkách, ale také v samotném postupu žalobkyně při sjednávání této smlouvy. Žalobkyně totiž patrně využila tíživé finanční situace žalovaného, čímž jej de facto zbavila možnosti svobodné volby, neboť žalovaný byl nucen akceptovat nabídnuté podmínky jako jediné možné řešení své situace. Za této procesní situace se tak žalobkyně stěží může úspěšně dovolávat principu autonomie vůle, pakliže je zjevné, že vůle žalovaného byla naznačeným způsobem deformována. Pokud tedy žalobkyně vědomě stanovila podmínky, které žalovaného výrazně zatěžují a neposkytují mu odpovídající protiplnění, je zřejmé, že jednala v rozporu s požadavkem poctivosti. Konečně je vhodné poukázat na to, že ustanovení § 1813 je výrazem harmonizace českého právního řádu s evropským právem, na jehož základě musí být spotřebitelé chráněni před nekalými praktikami, které využívají jejich neznalosti, slabého vyjednávacího postavení nebo jejich zranitelnosti, například v případě finančních obtíží. Postup žalobkyně tedy nejen příslušená ustanovení občanského zákoníku, ale i základní zásady ochrany spotřebitelů obsažené v právu Evropské unie.17. Ze zaznamenaných skutečností vyplývá, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným není pouze nevýhodná, ale je v přímém rozporu se zákonným požadavkem ochrany spotřebitele a zásadami poctivého jednání. Jednání žalobkyně je proto nepřípustné a nemůže být v právním státě akceptováno jako legitimní způsob kontraktace.18. Nad rozhodný rámce je pak možno uvést, že závěr o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy by byl namístě rovněž z důvodů předvídaných v ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spo