19 C 330/2023-26 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 30 488 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 991,28 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 389,38 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 12 920,34 Kč od , datum, do zaplacení a úrok ve výši 15 % ročně z částky 12 001,60 Kč od , datum, do zaplacení; nadto žalobkyně požadovala zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 10 621 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.2. Žalovaný při jednání připustil, že z titulu úvěrové smlouvy obdržel částku 15 000 Kč, přičemž uhradil pouze částku 6 400 Kč; současně osvětlil důvody, pro které inkriminovanou smlouvu uzavřel (kdy v rozhodné době „neměl na nájem“), přičemž požádal, aby mu soud umožnil dlužnou částku zaplatit v měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč.3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o úvěru ze dne , datum, , uzavřenou mezi obchodní společností , právnická osoba, . a žalovaným, a předžalobní výzvou ze dne , datum, .4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, za což měl žalovaný v čtrnácti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 27 888 Kč.5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Veden mj. ustanovením § 13 občanského zákoníku soud přiměřeně přihlížel ke skutečnosti, že o obdobném právním vztahu rozhodoval zdejší soud rozsudkem ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , ve kterém shledal tamní úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou.7. Podepsaný soud přitom neshledal důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru odklonit.8. Nelze totiž přehlížet, že podle inkriminované smlouvy měl žalovaný během čtrnácti měsíců zaplatit celkem částku 27 888 Kč, tedy 85,9 % poskytnuté jistiny; nemůže tak být pochyb, že daná smlouva obsahuje disimulované ujednání o úroku v celkové výši 73,6 % ročně, tedy ve výši, již je nutno označit za rozpornou s dobrými mravy.9. Uvedená skutečnost by sama o sobě nevedla k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku, neboť soud by měl možnost nepřiměřeně vysoký úrok zásadním způsobem „moderovat“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021).10. Podepsaný soud nicméně v posuzované věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva ve svém souhrnu vytváří – v rozporu s ustanoveními § 1813 občanského zákoníku – natolik zjevnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, a to v neprospěch žalovaného jakožto spotřebitele (viz inter alia i požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty), že tuto nerovnováhu již nelze považovat za právně nepodstatnou, a to ani s poukazem na princip autonomii vůle.11. Za této situace vyšel soud z mezi stranami nesporné skutečnosti, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel částku 15 000 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy zaplatil pouze částku 6 400 Kč. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 8 600 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 8 600 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.12. Současně se sluší dodat, že v tomto rozsudku přijaté závěry soud učinil v kontextu přiměřeného zohlednění Ústavním soudem opakovaně vyjádřeného imperativu, podle kterého by dlužníci měli splácet jen takové dluhy, které je třeba považovat za dluhy řádné, „aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou“ (viz např. bod 44. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16).13. V návaznosti na posledně uvedenou skutečnost soud přikročil k použití ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a umožnil žalovanému zaplacení přisouzené částky ve splátkách, a to ve výši, která odráží veškeré výše uvedené okolnosti posuzované věci.14. Ve zbývajícím rozsahu soud druhým výrokem v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, žalobu zamítl.15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné relevantní náklady nevznikly.