19 C 308/2024-26 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 25 588 Kč s příslušenstvím, a to zaprvé částku 7 607 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 690,19 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 890,12 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 4 409,49 Kč od , datum, do zaplacení a úrok ve výši 21 % ročně z částky 4 409,49 Kč od , datum, do zaplacení, a zadruhé částku 17 981 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8 124,58 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 21 966,16 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 9 793,57 Kč od , datum, do zaplacení a úrok ve výši 21 % ročně z částky 9 793,57 Kč od , datum, do zaplacení, tedy plnění, kteréžto měla žalovaná mít povinnost zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrových smluv, resp. smluv o půjčce, když porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry (půjčky), které jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.2. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání (žalobkyně dala svůj souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalovaná tak učinila k výzvě soudu, byť toliko fikcí postupem ve smyslu § 101 odst. 4 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.”). Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.3. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud zjistil, že žalovaná uzavřela nejprve dne , datum, (sic) se společností , právnická osoba, smlouvu označenou jako „Smlouva o půjčce“, na jejímž základě byla žalované poskytnuta finanční částka 15 000 Kč, za což měla žalovaná v rámci šedesáti týdenních splátek právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 27 540 Kč. Rozdíl mezi jistinou a celkovou dlužnou částkou je přitom ve smlouvě označen jako „poplatek“. Nadto z obsahu návrhu vyplynulo, že z titulu předmětné smlouvy zaplatila žalovaná do dne podání žaloby pouze částku 9 559 Kč. Žalovaná následně uzavřela dne , datum, se společností , právnická osoba, další obdobnou smlouvu, na jejímž základě byla žalované poskytnuta finanční částka 7 000 Kč, za což měla žalovaná v rámci pětačtyřiceti týdenních splátek právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 12 076 Kč. Rozdíl mezi jistinou a celkovou dlužnou částkou je přitom ve smlouvě taktéž označen jako „poplatek“. Nadto z obsahu návrhu vyplynulo, že z titulu předmětné smlouvy zaplatila žalovaná do dne podání žaloby pouze částku 4 469 Kč.4. V souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 občanského zákoníku, účinného od , datum, , posoudil soud předmětné smlouvy podle rozhodných ustanovení občanského zákoníku, platného do , datum, , neboť smlouva, o niž se žalobou uplatněný nárok opírá, byla uzavřena za účinnosti tohoto zákona.5. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně – podle jejich obsahu – jako právní vztahy založené smlouvami o půjčce ve smyslu § 657 a § 658 občanského zákoníku, platného do , datum, , ve spojení s ustanoveními § 497 a násl. obchodního zákoníku a ve spojení se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Na základě použité právní úpravy dospěl soud k závěru, že předmětné smlouvy postrádají – kogentním ustanovením § 497 obchodního zákoníku předvídanou – podstatnou náležitost úvěrové smlouvy, tedy řádně sjednaný úrok, jelikož ujednání o „poplatku“ za takové ujednání podle konstantní judikatury vskutku není možno považovat.7. Druhou možností výkladu by bylo posoudit ujednání o „poplatku“ podle jeho obsahu jako zastřené ujednání o úroku, tedy ujednání o úroku ve výši 72,5 % ročně v případě první smlouvy, resp. ve výši 83,8 % ročně v případě druhé ze smluv. Výši takto ujednaného úroku by přitom bylo nutno považovat za rozpornou s dobrými mravy (viz rovněž ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku), pročež by byl v posledku namístě závěr, že je toto ujednání podle imperativů obsažených v dispozici ustanovení § 39 občanského zákoníku ujednáním neplatným (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).8. Podepsaný soud proto dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatné, nicméně že je namístě nárok žalobkyně (aniž by v tomto smyslu bylo nutno poskytnout žalobkyni poučení – viz níže) hodnotit jako nárok odvíjející se od bezdůvodného obohacení žalované v celkovém rozsahu částky 7 972 Kč, neboť je zjevné, že žalovaná čerpala na základě neplatných úvěrových smluv celkem částku 22 000 Kč, ovšem z tohoto titulu právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila celkem pouze částku 14 028 Kč, přičemž podle ustanovení § 451 tehdy platného občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení – v daném případě částku 7 972 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud (patrně) neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku.9. Žalobkyní požadovaný zákonný úrok z prodlení potom soud žalobkyni přiznal až ode dne, jenž následoval po dni, který je uveden jako datum přípisu informujícího žalovanou o postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni; stanovení dřívějšího (žalobkyní požadovaného data) by totiž podle mínění soudu bylo rozporné s dobrými mravy.10. Shora přijaté závěry navíc soud učinil v kontextu přiměřeného zohlednění Ústavním soudem opakovaně vyjádřeného imperativu, podle kterého by dlužníci měli splácet jen takové dluhy, které je třeba považovat za dluhy řádné, „aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou“ (viz např. bod 44. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16).11. Současně je vhodné uvést, že soud přikročil ke shora zaznamenaným závěrům v kontextu procesní pasivity žalované. Soud přitom zvolil pro žalobkyni výhodnější výklad, jelikož by se vzhledem k datu inkriminované smlouvy – při zohlednění principu právní jistoty – nabízela i možnost pro použití ustanovení § 8 občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, respektive ustanovení § 2 a ustanovení § 6 o. s. ř., tedy zákonných ustanovení, jež zapovídají právo zneužívající postupy věřitelů.12. Druhým výrokem proto soud žalobu zamítl v části, ve které zjevně nepožívá nárok žalobkyně právní ochrany.13. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.