19 C 31/2025-16 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit částku 20 240 Kč s příslušenstvím. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou smluvní povinnost, neboť včas a řádně nesplatil spotřebitelský úvěr, který mu žalobkyně poskytla.2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě nevyjádřil; obě procesní strany přitom daly souhlas, aby soud rozhodl bez nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), byť žalovaný tak učinil toliko postupem předvídaným v ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř.3. Soud tak provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnou smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , příslušnou evidenční kartou klienta a přehledem plateb z titulu předmětné smlouvy.4. Na podkladě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se mu žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč, za což se žalovaný zavázal „vrátit“ v šedesáti týdenních splátkách celkem částku 54 540 Kč, přičemž částku 9 600 Kč představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek a částku 9 000 Kč poplatek za zpracování a doručení úvěru; částkou 5 940 Kč pak byl vyjádřen samotný smluvní úrok.5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji označit jako celek za (absolutně) neplatnou, Anonymizováno7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku Krajského soudu v , adresa, č. j. , incidenční spisová značka, , rozsudku Krajského soudu v , adresa, – pobočka v , adresa, č. j. , spisová značka, či rozsudku Krajského soudu v , název města, č. j. , spisová značka, , má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a c) žalovaný je podle tohoto ujednání nucen tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužíval. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele.8. Obdobný závěr o neplatnosti dílčího ujednání je pak třeba učinit rovněž ve vztahu k ujednání o poplatku za zpracování a doručení úvěru, zvláště za situace, kdy tento poplatek výrazně převyšuje ujednanou výši kapitalizovaného (smluvního) úroku.9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s žalobkyní do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit v šedesáti týdenních splátkách částku 35 940 Kč.10. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době celkem zaplatil částku 34 300 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část tohoto dluhu nebyla žalovaným (po podání žaloby) uhrazena.11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil částku 1 640 Kč, a to – v souladu s § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství.12. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by žalobkyni měl být znám z řady jiných právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.13. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.14. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné náklady (dosud) nevznikly.