19 C 32/2025-26 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně smlouvou o spotřebitelském úvěru, respektive z titulu bezdůvodného obohacení, jejž se žalované na základě plnění podle této smlouvy dostalo.2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřila, současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) dala žalovaná souhlas k tomu, aby bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.3. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalované (respektive absence jakékoliv její procesní obrany) rozhodoval jen na základě ve spise obsažených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.4. Žalovaná na základě shora identifikované smlouvy – uzavřené s obchodní společností , právnická osoba, – čerpala úvěr ve výši 20 000 Kč. Podle (žalovanou nevyvráceného) tvrzení žalobkyně žalovaná na jistině do podání žaloby ničeho neuhradila. Z důvodu procesní pasivity žalované, jež se k žalobě nikterak nevyjádřila, tak dospěl soud ke klíčovému skutkovému závěru, že žalované byla právní předchůdkyní žalobkyně vyplacena částka 20 000 Kč (viz č. l. 21), a přinejmenším v tomto rozsahu jí ke dni , datum, (tedy ke dni postoupení předmětné pohledávky) vznikla za žalovanou splatná pohledávka.5. Poněvadž žalobkyně požaduje po žalované toliko zaplacení jistiny, je zřejmé, že je jejímu nároku možno vyhovět (přinejmenším) z titulu bezdůvodného obohacení žalované, aniž by bylo – z důvodu procesní ekonomie – nutno zabývat se otázkou, zda je namístě považovat předmětnou úvěrovou smlouvu za platnou (pouze nad rozhodný rámec přitom podepsaný soud dodává, že prizmatem žalobkyní předložených listinných důkazů by byly namístě důvodné pochybnosti o platnosti inkriminované úvěrové smlouvy).6. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částky 20 000 Kč – vydat. Žalovaná tak dosud (patrně) neučinila, pročež ji k tomu zavázal soud prvním výrokem tohoto rozsudku7. Jelikož se žalovaná prokazatelně dostala do prodlení se svým peněžitým dluhem (resp. závazkem vydat bezdůvodné obohacení), náleží žalobkyni v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku rovněž zákonný úrok z prodlení v jí požadované výši, tedy ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.8. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla plně úspěšná se svým nárokem, a tudíž jí přísluší náhrada nákladů řízení v jí požalované výši, tedy vedle zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč jde o odměnu advokáta za tři úkony právní služby podle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy se jedná o odměnu v celkové výši 900 Kč a tři režijní paušály v celkové výši 300 Kč podle ustanovení § 14b odst. 5 advokátního tarifu, a konečně náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a režijních paušálů, tedy částka 189 Kč. Celkem tak čítají žalobkyní účelně vynaložené náklady řízení částku 2 452 Kč.