19 C 38/2025-24 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni finanční plnění ve výši 24 000 Kč, zákonný úrok z prodlení, náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 395 Kč, jelikož žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí žalobkyně poskytla, resp. nevrátila zápůjčku, která jí byla poskytnuta.2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřila, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.3. Soud proto provedl toliko důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnou „Smlouvou o zápůjčce“ ze dne , datum, a potvrzením o provedení bezhotovostní platby (obojí ve svazku listin na č. l. 17) na účet, označený v předmětné smlouvě.4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu, na jejímž základě žalobkyně zaslala dne , datum, na žalovanou určený bankovní účet částku 15 000 Kč, přičemž do , datum, měla žalovaná žalobkyni zaplatit celkem částku 24 000 Kč.5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Předmětnou smlouvu tak hodnotil soud – podle jejího obsahu – nikoliv jako deklarovanou smlouvu o zápůjčce, ale jako smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, což ostatně koresponduje s jejím označením v upomínkách, jež žalobkyně žalované v minulosti adresovala. Podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy je přitom ujednání o úroku (viz § 2395 občanského zákoníku in fine), jež v dané smlouvě zjevně absentuje, když je v ní výslovně ujednáno, že „zápůjční úroková sazba činí 0 %“.7. Jakkoli je tedy inkriminovanou smlouvu nutno označit za (absolutně) neplatnou, nelze přehlížet, že na jejím základě byla na účet, který v ní byl žalovanou označen, převedena celkem částka 15 000 Kč, přičemž žalovaná zaplatila toliko částku 1 250 Kč.8. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 13 750 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.9. Ve zbývajícím rozsahu pak soud druhým výrokem rozsudku žalobu zamítl, neboť žalobkyní uplatněný nárok požívá právní ochrany pouze v rozsahu výše vyčísleného bezdůvodného obohacení a od něj se odvíjejícího úroku z prodlení.10. Žalobkyní vyúčtovaná smluvní pokuta ve výši 1 395 Kč tak postrádá potřebnou hmotněprávní (obligační) oporu, neboť inkriminovaná smlouva není smlouvou platnou.11. Soud přitom žalobu zamítl i v rozsahu požadavku na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, neboť z návrhu není zjevné, proč žalobkyně neupomínala žalovanou úspornějším způsobem než pětinásobným zasláním upomínek v relativně velmi krátkém časovém rozmezí (od , datum, do , datum, ), přičemž si za každou z pěti upomínek (sic!) „účtovala“ částku 500 Kč.12. Pro pořádek je vhodné dodat, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti inkriminované smlouvy je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zpravidla zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento právní závěr je nepřímo předvídán již v samotném návrhu, pročež by pro žalobkyni neměl být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.13. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť při zohlednění žalovaného příslušenství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je namístě konstatovat, že poměr úspěchu a neúspěchu účastnic řízení byl v zásadě shodný, a proto žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.