19 C 56/2025-33 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 50 398,01 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně smlouvou o úvěru ze dne , datum, .2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil, současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) dal žalovaný souhlas k tomu, aby bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.3. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.4. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy, uzavřené s obchodní společností , právnická osoba, ., čerpal úvěr ve výše 30 000 Kč; daný úvěr měl přitom žalovaný splatit do , datum, s tím, že právní předchůdkyni žalobkyně „vrátí“ částku 52 385,40 Kč, tedy že za poskytnutý úvěr zaplatí poplatek ve výši 22 385,40 Kč a úrok ve výši 40 % ročně. Podle (žalovaným nevyvráceného) tvrzení žalobkyně žalovaný na jistině do , datum, ani později ničeho neuhradil. Z důvodu procesní pasivity žalovaného tak dospěl soud ke klíčovému skutkovému závěru, že žalovanému byla právní předchůdkyní žalobkyně vyplacena částka 30 000 Kč (a že se žalovaný zavázal za poskytnutý „úvěr“ zaplatit celkem částku 22 385,40 Kč).5. Veden mj. ustanovením § 13 občanského zákoníku soud přiměřeně přihlížel ke skutečnosti, že o obdobném právním vztahu rozhodoval zdejší soud např. rozsudkem ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , ve kterém shledal tamní úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou.6. Podepsaný soud přitom neshledal důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru odklonit.7. Jakkoli by proto ujednaný úrok ve výši 40 % ročně sám o sobě mohl být shledán úrokem sjednaným ve výši neodporující kogentním ustanovením občanského zákoníku ani zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, výše tohoto úroku ve spojení se shora specifikovaným poplatkem a rovněž ujednanou – jakkoli žalobkyní v posledku nepožadovanou – smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, vede soud k jednoznačnému a nevyhnutelnému závěru o celkové (absolutní) neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy.8. Podepsaný soud proto v posuzované věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva ve svém souhrnu vytváří – v rozporu s ustanovením § 1813 občanského zákoníku – natolik zjevnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, a to v neprospěch žalovaného jakožto spotřebitele, že tuto nerovnováhu již nelze považovat za právně nepodstatnou, a to ani s poukazem na princip autonomie vůle.9. Za této situace vyšel soud z mezi stranami nesporné skutečnosti, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel částku 30 000 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy ničeho nezaplatil. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 30 000 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 30 000 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.10. Druhým výrokem pak soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.11. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.12. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že nepřikročil k použití ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a neumožnil žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách, neboť k takovému kroku neshledal důvod za situace, kdy je žalovaný nejen zcela pasivní, ale navíc si inkriminovanou smlouvou finanční částku „zapůjčoval“ s tím, že ji celou i s příslušenstvím splatí do tří měsíců.13. Pouze nad rozhodný rámec podepsaný soud uvádí, že předmětná úvěrová smlouva poněkud ztrácí své ekonomické opodstatnění, pakliže si žalovaný bral úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že více než polovinu této částky splatí v rámci první splátky 30. den od čerpání úvěru (jmenovitě částku 17 462 Kč dne , datum, ).14. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že soud – přiměřeně – zohlednil skutečnost, že se žalobkyně domáhá zaplacení nárokované částky z titulu úvěrové smlouvy, nikoliv z titulu bezdůvodného obohacení; mj. tímto prizmatem je tak možno přijmout závěr, že poměr úspěchu a neúspěchu stran byl v zásadě shodný (aniž by se soud musel zabývat otázkou účelnosti žalobkyní vynaložených nákladů v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem).