16 C 118/2021-71 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] (dále„ původní věřitelkou“) byla dne 25. 10. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Před poskytnutím úvěru původní věřitelka ověřila úvěruschopnost žalované tak, že prověřila výši závazků a platební morálku žalované nejdříve ze své interní databáze, insolvenčního rejstříku, nahlédla do databáze neplatných dokladů a rozhodla se na základě informací získaných od samotné žalované. Žalovaná nesplatila nic. Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a [číslo] Sb. (dále„ o. s. ř.“). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 25. 10. 2019 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě se jí zavázala poskytnout a také poskytla úvěr ve výši 25 000 Kč, který měla žalovaná jednorázově splatit s úrokem (smlouva o úvěru, výpisy z účtu). Advokát žalobkyně dne 3. 11. 2020 odeslal žalované předžalobní výzvu, v níž jí k zaplacení poskytl lhůtu do 15 dnů od doručení výzvy (předžalobní výzva s podacím archem). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 25. 10. 2019 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě se jí zavázala poskytnout a také poskytla úvěr ve výši 25 000 Kč, který měla žalovaná jednorázově splatit s úrokem. Advokát žalobkyně dne 3. 11. 2020 odeslal žalované předžalobní výzvu, v níž jí k zaplacení poskytl lhůtu do 15 dnů od doručení výzvy. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. 5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla vrátit s úrokem. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. I kdyby bylo pravdou vše, co žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti tvrdila, nebyla by analýza úvěruschopnosti dostatečná. Věřitelka totiž nezjišťovala, zda s někým žalovaná sdílí domácnost, jaké jsou sociální poměry tohoto člověka, nezkoumala ani životní náklady žalované, ani její případné dluhy vůči jiným společnostem, které by se nenacházely ve stadiu insolvenčního řízení. Navíc původní věřitelka ani žalobkyně soudu nepředložily důkazy o posouzení úvěruschopnosti popsaném v prvním odstavci. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 25 000 Kč tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení teprve v předžalobní výzvě odeslané dne 3. 11. 2020, třetí pracovní den po odeslání nastal 6. 11. 2020 a dalších 15 dnů pak skončilo po dni 21. 11. 2020. Protože 21. 11. 2020 byla sobota, byla pohledávka splatná v pondělí 23. 11. 2020 Lhůta odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se žalovaná ocitla v prodlení nejpozději 24. 11. 2020. Žalobkyně žalované poskytla 25 000 Kč, žalovaná nesplatila nic. Žalovaná se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění nařízení č. 184/2019 Sb.). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalované proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. 6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl, protože úrok z prodlení žalobkyně požadovala ve vyšší než přípustné výši a ostatní platby plynuly ze smlouvy, která však byla absolutně neplatná. 7. Výrok III. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, odst. 2, 142a odst. 1 a 142 odst. 3 o. s. ř., protože žalobkyně v časovém limitu předvídaném zákonem žalovanému odeslala předžalobní upomínku a protože byla ve sporu částečně úspěšná. Žalobkyně celkem, i s úrokem a úrokem z prodlení, ke dni vyhlášení rozsudku požadovala částku 43 073,48 Kč. Soud jí přiznal 26 824,58 Kč, tedy 62 %. [příjmení] procesní úspěch žalobkyně proto činí 24 % Náklady sestávají ze soudního poplatku 1 342 Kč podle Položky 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů a z nákladů vyčíslených v následující tabulce podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále„ a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby až do žaloby včetně soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 14b odst. 1 bodem 3. částkou 500 Kč, pa