16 C 146/2021-28 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba] (dále„ původní věřitelkou“) byla dne 9. 11. 2016 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil jejím podpisem. Před poskytnutím úvěru původní věřitelka ověřila úvěruschopnost žalovaného způsobem zachyceným v příslušných důkazech. Žalovaný splatil celkem 13 700 Kč [právnická osoba], na niž byla převedena část obchodního závodu původní věřitelky, postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a [číslo] Sb. (dále„ o. s. ř.“). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona [číslo] Sb., dále„ o. s. ř.“ Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 4. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 9. 11. 2016 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě mu poskytla hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl žalovaný postupně splatit s úroky (smlouva o úvěru). Při rozhodování o jeho žádosti o úvěr původní věřitelka nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka, vůbec neověřila běžné životní náklady žalovaného ani jeho dluhy, zda se žalovaný ve svém zaměstnání nenachází ve zkušební či výpovědní době, nespecifikovala, co znamenají„ další, mimořádné očekávané příjmy,“ přičemž žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měla sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil celkem částku 13 700 Kč (transakční historie). Část obchodního závodu původní věřitelky byla převedena na společnost [právnická osoba] (smlouva o prodeji části závodu). Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Advokát žalobkyně dne 26. 2. 2020 odeslal žalovanému předžalobní výzvu, v níž jej vyzval k zaplacení ihned (předžalobní výzva s podacím archem). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 9. 11. 2016 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě mu poskytla hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl žalovaný postupně splatit s úroky. Při rozhodování o jeho žádosti o úvěr původní věřitelka nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka, vůbec neověřila běžné životní náklady žalovaného ani jeho dluhy, zda se žalovaný ve svém zaměstnání nenachází ve zkušební či výpovědní době, nespecifikovala, co znamenají„ další, mimořádné očekávané příjmy,“ přičemž žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měla sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil celkem částku 13 700 Kč. Část obchodního závodu původní věřitelky byla převedena na společnost [právnická osoba] Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Advokát žalobkyně dne 26. 2. 2020 odeslal žalovanému předžalobní výzvu, v níž jej vyzval k zaplacení ihned. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s úroky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V tom případě nemohlo být její rozhodnutí věr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 [číslo] ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014 [číslo] ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 15 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení teprve v předžalobní výzvě odeslané dne 26. 2. 2020, přičemž je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání, zde tedy 2. 3. 2020 Lhůta„ ihned“ odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou nejpozději 3. 3. 2020 a že od 4. 3. 2020 byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně žalovanému poskytla 15 000 Kč, žalovaný splatil 13 7020 Kč, takže rozdíl ve výši 1 300 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši rep