16 C 158/2021-35 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácených zápůjček, poplatků a příslušenství, které žalované poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“) dne 21. 3. 2018 na základě smlouvy [číslo] ve výši 20 000 Kč, dne 14. 12. 2017 na základě smlouvy [číslo] ve výši 14 000 Kč a dne 28. 9. 2017 na základě smlouvy [číslo] ve výši 10 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost žalované způsobem, zachyceným v Kartách zákazníka. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, ač ji k tomu soud vyzval a poskytl jí k vyjádření lhůtu 14 dnů. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a [číslo] Sb., dále„ o. s. ř.“). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovanou, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřila s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat její souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná nereagovala, přestože jí výzva byla účinně doručena. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 21. 3. 2018 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalované poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč, dne 14. 12. 2017 na základě smlouvy [číslo] úvěr ve výši 14 000 Kč a dne 28. 9. 2017 na základě smlouvy [číslo] úvěr ve výši 10 000 Kč. Ty měla žalovaná postupně splatit s poplatky (smlouvy o úvěru). Při rozhodování o žádostech o úvěr původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka ani to, zda se žalovaná ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době a neobjasnila položku„ dalších čistých příjmů“ žalované ve výši 15 000 Kč měsíčně, resp.„ ostatních příjmů“ ve výši 1 400 Kč měsíčně (karty zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná zaplatila na úvěr [číslo] částku 19 200 Kč, na úvěr [číslo] částku 9 700 Kč a na úvěr [číslo] částku 2 400 Kč (přehledy plateb). Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 14. 2. 2020 (oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na údaj o„ dalších čistých příjmech“ a„ ostatních příjmech“ žalované. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 21. 3. 2018 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalované poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč, dne 14. 12. 2017 na základě smlouvy [číslo] úvěr ve výši 14 000 Kč a dne 28. 9. 2017 na základě smlouvy [číslo] úvěr ve výši 10 000 Kč. Ty měla žalovaná postupně splatit s poplatky. Při rozhodování o žádostech o úvěr původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka ani to, zda se žalovaná ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době a neobjasnila položku„ dalších čistých příjmů“ žalované ve výši 15 000 Kč měsíčně, resp.„ ostatních příjmů“ ve výši 1 400 Kč měsíčně. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná zaplatila na úvěr [číslo] částku 19 200 Kč, na úvěr [číslo] částku 9 700 Kč a na úvěr [číslo] částku 2 400 Kč. Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 14. 2. 2020. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 1. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v prvním účinném znění, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelské úvěry v právní formě úvěrů (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ ve spojení s § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně vracet s příslušnými poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předcházejících dvou odstavcích. V tom případě nemohla získat reálný přehled o sociálních poměrech žalované tak, aby bylo její rozhodnutí poskytnout jí úvěr skutečně informované v zákonem předepsané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěry neměly být poskytnuty, pročež jsou smlouvy neplatné (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byly smlouvy neplatné absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouvy tak byly absolutně neplatné, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou jistin a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částek úvěrů tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení ve výzvě odeslané dne 14. 2. 2020 a žalované tedy došlé nejpozději 19. 2. 2020 Lhůta 10 dnů od doručení odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 2. 3. 2020 (neboť 29. 2. 2020 byla sobota; viz § 607 o. z.) a že od 3. 3. 2020 byla žalovaná v prodlení. Součet rozdílů mezi částkami vyplacenými a žalovanou vrácenými, specifikovaný výrokem I., představuje celkové bezdůvodné obohacení žalované. Ta se tudíž dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok též z prodlení ve výši odpo