16 C 18/2021-111 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně po žalovaném požadovala částku specifikovanou výrokem I. se zdůvodněním, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], dne 15. 8. 2018 na základě písemné smlouvy [číslo] z téhož dne poskytla žalovanému úvěr ve výši 31 000 Kč. Kromě jistiny se žalovaný zavázal zaplatit úrok ve výši 2 984 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 15 190 Kč, úhradu za administrativní činnost a za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 870 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 5 580 Kč. Celkovou částku 57 624 Kč se žalovaný zavázal zaplatit ve 14 měsíčních splátkách po 4 116 Kč, přičemž poslední splátku měl zaplatit do 15. 10. 2019 Poslední splátku ve výši 500 Kč žalovaný zaplatil dne 30. 11. 2018. Strany si sjednaly, že se jistina úvěru v případě jejího nesplacení v určeném termínu bude od 16. 10. 2019 úročit částkou úrokem ve výši 15 % ročně a že je žalovaný v případě prodlení povinen zaplatit smluvní pokutu za prodlení. Žalovaná pohledávka sestává z jistiny ve výši 26 631,31 Kč, řádného úroku ve výši 2 193 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 732,75 Kč, z úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 443,37 Kč, úhrady za hotovostní inkaso ve výši 12 883,57 Kč, ze smluvní pokuty za prodlení ve výši 16 750 Kč a z výše specifikovaných úroků a úroků z prodlení. Původní věřitelka před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného způsobem zachyceným v Zákaznické kartě. Poté pohledávku postoupila žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a [číslo] Sb., dále„ o. s. ř.“). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud respektoval závazný právní názor Krajského soudu v Ostravě z usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a vyzval žalobkyni, aby do řízení vnesla tvrzení a důkazy stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného. 4. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Původní věřitelka dne 15. 8. 2018 poskytla žalovanému v hotovosti částku 31 000 Kč jako úvěr při podepsání smlouvy [číslo] z téhož dne. Žalovaný se zavázal původnímu věřiteli kromě jistiny zaplatit též úrok ve výši 2 984 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 15 190 Kč, náklady vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 870 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek přímo v místě svého bydliště ve výši 5 580 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 4 116 Kč (úvěrová smlouva, předpis splátek, informace pro spotřebitele). Žalovaný zaplatil dne 16. 8. 2018 4 120 Kč, 27. 9. 2018 4 120 Kč a dne 30. 11. 2018 500 Kč (transakční historie). Původní věřitel tuto pohledávku postoupil žalobkyni, která za ni zaplatila úplatu (smlouva o postoupení pohledávek s dodatkem, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, příkaz k úhradě). Při zkoumání úvěruschopnosti původní věřitelka, přestože měl žalovaný podle žádosti o úvěr po 14 měsíců splácet splátky vyšší, než jeho měsíční finanční rezerva, vůbec neověřila, zda má žalovaný nějaké dluhy (Karta zákazníka, poštovní ústřižek). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, jež měly podle Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného z jeho žádosti o úvěr. Žalobkyně žalovanému dne 23. 11. 2020 doporučeně odeslala předžalobní upomínku (upomínka, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše jmenované důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro meritum případu závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů v podobě výpisu z obchodního rejstříku informace o zpracování osobních údajů, ani prohlášení o pravosti podpisu nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy rozsudek založil především na následujícím skutkovém závěru. Původní věřitelka dne 15. 8. 2018 poskytla žalovanému v hotovosti částku 31 000 Kč jako úvěr při podepsání smlouvy [číslo] z téhož dne. Žalovaný se zavázal původnímu věřiteli kromě jistiny zaplatit též úrok ve výši 2 984 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 15 190 Kč, náklady vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 870 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek přímo v místě svého bydliště ve výši 5 580 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 4 116 Kč. Žalovaný zaplatil dne 16. 8. 2018 4 120 Kč, 27. 9. 2018 4 120 Kč a dne 30. 11. 2018 500 Kč. Původní věřitel tuto pohledávku postoupil žalobkyni, která za ni zaplatila úplatu. Při zkoumání úvěruschopnosti původní věřitelka, přestože měl žalovaný podle žádosti o úvěr po 14 měsíců splácet splátky vyšší, než jeho měsíční finanční rezerva, vůbec neověřila, zda má žalovaný nějaké dluhy. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, jež měly podle Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného z jeho žádosti o úvěr. Žalobkyně žalovanému dne 23. 11. 2020 doporučeně odeslala předžalobní upomínku. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění zákona [číslo] Sb., dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných ve dvou předchozích odstavcích. V takové situaci však nemohla získat reálný přehled o sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila nedostatečně. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 31 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení teprve v předžalobní výzvě odeslané dne 23. 11. 2020, přičemž je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání, zde tedy 26. 11. 2020, přičemž lhůta do 8. 12. 2020 odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o