16 C 264/2021-28 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba] (dále„ původní věřitelkou“) byla dne 3. 1. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil podepsáním smlouvy. Před poskytnutím zápůjčky původní věřitelka ověřila úvěruschopnost žalovaného způsobem zachyceným v zákaznické kartě. Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. Žalovaný zaplatil celkem částku 300 Kč. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a [číslo] Sb., dále„ o. s. ř.“). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 3. 1. 2019 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč (smlouva o zápůjčce). Při rozhodování o žádosti o úvěr původní věřitelka nezjišťovala, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry této osoby, nijak neověřila případné dluhy žalovaného (karta zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty sloužící k ověření pravdivosti tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil celkem částku 300 Kč (přehled plateb). Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Dne 14. 2. 2020 žalobkyně žalovanému doporučeně odeslala oznámení původní věřitelky o postoupení žalované pohledávky, v němž jej zároveň vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení (oznámení o postoupení pohledávky s podacím lístkem). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 3. 1. 2019 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Při rozhodování o žádosti o úvěr původní věřitelka nezjišťovala, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry této osoby, nijak neověřila případné dluhy žalovaného. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty sloužící k ověření pravdivosti tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil celkem částku 300 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Dne 14. 2. 2020 žalobkyně žalovanému doporučeně odeslala oznámení původní věřitelky o postoupení žalované pohledávky, v němž jej zároveň vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po odeslání. 5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění zákona č. 460/2016 Sb., dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelské úvěry v právní formě zápůjčky (§ 1 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných ve dvou předchozích odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o sociálních poměrech žalovaného, aby bylo její rozhodnutí zápůjčku poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby šlo o neplatnost absolutní, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaný však zaplatil výše specifikovanou částku. Rozdíl 6 700 Kč je tudíž jeho bezdůvodným obohacením. Dluh žalovaného se stal splatným na základě výzvy k plnění obsažené v oznámení o postoupení pohledávky, přičemž lhůtu 10 dnů od doručení soud považuje za odpovídající lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). Třetí pracovní den po odeslání nastal 19. 2. 2020, dalších 10 dnů uplynulo až 2. 3. 2020, neboť 29. 2. 2020 byla sobota (§ 607 o. z.). Dne 2. 3. 2020 byla částka splatná a od 3. 3. 2020 se žalovaný ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit i úrok z prodlení (§ 1970 první věta o. z.). A to ve výši 10 % ročně (§ 1970 druhá věta o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění nařízení č. 184/2019 Sb.). Žalobkyně úrok požadovala pouze ve výši 9,75 % a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost této části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Z těchto důvodů soud žalobkyni výrokem I. přiznal částku odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaného s příslušnou částí úroku z prodlení. 6. Z výše vysvětlených důvodů pak soud zamítl zbytek žaloby výrokem II. 7. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně byla v řízení úspěšná na méně než 50 %, pročež by proti ní žalovaný měl právo na náhradu příslušného procenta svých procesních nákladů. Podle obsahu spisu mu ovšem žádné nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.