16 C 270/2021-30 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácené půjčky, poplatků a příslušenství, které žalované poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), dne 27. 10. 2016 na základě smlouvy [číslo] ve výši 8 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím půjček posoudit úvěruschopnost žalované způsobem, zachyceným v Kartách zákazníka. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, ač ji k tomu soud vyzval a poskytl jí k vyjádření lhůtu 14 dnů. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a [číslo] Sb., dále„ o. s. ř.“). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl. 3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 27. 10. 2016 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalované poskytla zápůjčku ve výši 8 000 Kč, které měla žalovaná vrátit v 58 týdenních splátkách (smlouva o půjčce). Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, jaké jsou sociální poměry jejích rodičů, s nimž měla žalovaná sdílet domácnost. Úvěr měl být a byl poskytnut na 58 týdnů, ačkoli žalovaná uvedla, že ve svém zaměstnání působí na dobu určitou do 31. 12. 2016 a z důkazů neplyne, že by původní věřitelka řešila otázku, z čeho bude úvěr splácet poté. Žalovaná navíc jako svůj jediný pravidelný výdaj uvedla příspěvek na bydlení placený rodičům, což je nereálné (karta zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná zaplatila celkem jen 252 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 15. 2. 2021 (oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 27. 10. 2016 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalované poskytla zápůjčku ve výši 8 000 Kč, které měla žalovaná vrátit v 58 týdenních splátkách. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, jaké jsou sociální poměry jejích rodičů, s nimž měla žalovaná sdílet domácnost. Úvěr měl být a byl poskytnut na 58 týdnů, ačkoli žalovaná uvedla, že ve svém zaměstnání působí na dobu určitou do 31. 12. 2016 a z důkazů neplyne, že by původní věřitelka řešila otázku, z čeho bude úvěr splácet poté. Žalovaná navíc jako svůj jediný pravidelný výdaj uvedla příspěvek na bydlení placený rodičům, což je nereálné. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná zaplatila celkem jen 252 Kč. Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 15. 2. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v prvním účinném znění, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění zákona [číslo] Sb., dále„ z. s. ú.“ § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala žalované k dočasnému užívání určité částky, které jí žalovaná měla postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozím odstavci. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalované tak, aby byla její rozhodnutí zápůjčky poskytnout informovaná v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalované posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak mimojiné uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byly smlouvy neplatné absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 8 000 Kč tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení obou pohledávek již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 15. 2. 2021, přičemž třetí pracovní den nastal 18. 2. 2021 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 1. 3. 2021 (§ 607 o. z.), odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 1. 3. 2021 a že od 2. 3. 2021 byla žalovaná v prodlení. Původní věřitelka žalované poskytla 8 000 Kč, žalovaná vrátila v prvním případě 252 Kč, takže rozdíl ve výši 7 748 Kč představuje její bezdůvodné obohacení. Žalovaná se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,05 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalované proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části