16 C 271/2021-25 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nesplaceného úvěru, poplatků a příslušenství, který žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“) dne 5. 7. 2018 na základě smlouvy [číslo] ve výši 17 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v Kartě zákazníka. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 14 dnů. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a [číslo] Sb., dále„ o. s. ř.“). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 5. 7. 2018 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla úvěr ve výši 17 000 Kč, které měl žalovaný postupně vrátit s poplatky (smlouva o úvěru). Při rozhodování o žádosti o úvěr původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází výpovědní době a neobjasnila rozpor mezi jeho tvrzením, že má 0 nezaopatřených osob na jedné straně a že současně platí výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně (karta zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil celkem 3 000 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 22. 2. 2021 (oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 5. 7. 2018 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla úvěr ve výši 17 000 Kč, které měl žalovaný postupně vrátit s poplatky. Při rozhodování o žádosti o úvěr původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází výpovědní době a neobjasnila rozpor mezi jeho tvrzením, že má 0 nezaopatřených osob na jedné straně a že současně platí výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil celkem 3 000 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 22. 2. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 1. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v prvním účinném znění, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ ve spojení s § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předcházejících dvou odstavcích. V tom případě nemohla získat reálný přehled o sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí poskytnout mu úvěr skutečně informované v zákonem předepsané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 17 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení ve výzvě odeslané dne 22. 2. 2021 a žalovanému tedy došlé nejpozději 25. 2. 2021 Lhůta 10 dnů od doručení odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 8. 3. 2021 (neboť 7. 3. 2021 byla neděle; viz § 607 o. z.) a že od 9. 3. 2021 byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně žalovanému poskytla 17 000 Kč, žalovaný splatil 3 000 Kč. Rozdíl ve výši 14 000 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost převážné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě. 6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy a na fakt, že žalobkyně požadovala úrok z prodlení