16 C 273/2021-29 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nesplacených úvěrů, poplatků a příslušenství, které žalované poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), dne 18. 10. 2018 na základě smlouvy [číslo] ve výši 14 000 Kč a dne 14. 5. 2018 na základě smlouvy [číslo] ve výši 11 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím půjček posoudit úvěruschopnost žalované způsobem, zachyceným v Kartách zákazníka. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, ač ji k tomu soud vyzval a poskytl jí k vyjádření lhůtu 14 dnů. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a [číslo] Sb., dále„ o. s. ř.“). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovanou, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřila s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat její souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná nereagovala, přestože jí výzva byla účinně doručena. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 18. 10. 2018 na základě smlouvy [číslo] dne 14. 5. 2018 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalované poskytla dvě zápůjčky, ve výši 14 000 Kč a 11 000 Kč, které měla žalovaná vrátit v 60 týdenních splátkách (smlouvy o zápůjčce). Při rozhodování o žádostech o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, jaké jsou sociální poměry člověk, který s žalovanou bydlí, přestože uvedla, že s ní žije partner. Původní věřitelka nezkoumala okolnost, zda se žalovaná ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době, třebaže jí poté poskytla zápůjčky na 60 týdnů (karty zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná zaplatila na první zmíněnou zápůjčku 1 300 Kč, na druhou 7 955 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 22. 1. 2021 (oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 18. 10. 2018 na základě smlouvy [číslo] dne 14. 5. 2018 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalované poskytla dvě zápůjčky, ve výši 14 000 Kč a 11 000 Kč, které měla žalovaná vrátit v 60 týdenních splátkách. Při rozhodování o žádostech o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, jaké jsou sociální poměry člověk, který s žalovanou bydlí, přestože uvedla, že s ní žije partner. Původní věřitelka nezkoumala okolnost, zda se žalovaná ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době, třebaže jí poté poskytla zápůjčky na 60 týdnů. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná zaplatila na první zmíněnou zápůjčku 1 300 Kč, na druhou 7 955 Kč. Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 22. 1. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud právně kvalifikoval vztahy mezi účastníky jako závazky z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelské úvěry v právní formě zápůjčky (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalované tak, aby byla její rozhodnutí zápůjčky poskytnout informovaná v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalované posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčky neměly být poskytnuty, pročež jsou smlouvy neplatné (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byly smlouvy neplatné absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouvy tak byly absolutně neplatné, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou jistin a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částek 14 000 Kč a 11 000 Kč tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení obou pohledávek již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 22. 2. 2021, přičemž třetí pracovní den nastal 25. 2. 2021 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 8. 3. 2021 (neboť 7. 3. byla neděle; viz § 607 o. z.), odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávky staly splatnými 8. 3. 2021 a že od 9. 3. 2021 byla žalovaná v prodlení. Žalobkyně žalované poskytla 14 000 Kč a 11 000 Kč, žalovaná vrátila v prvním případě 1 300 Kč, ve druhém 7 955 Kč, takže rozdíly ve výši 12 700 Kč a 3 045 Kč představují její bezdůvodné obohacení. Žalovaná se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozd