16 C 304/2021-27 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částky specifikované výrokem I. jako postoupené pohledávky z nesplaceného úvěru a příslušenství, poskytnutého žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), na základě smlouvy o úvěru ve výši 8 000 Kč, poskytnutého dne 24. 8. 2018, který měl být splacen dne 23. 9. 2018. Původní věřitelka měla žalovanou pohledávku postoupit žalobkyni. Soud založil rozsudek především na tomto skutkovém stavu. Podle čl. II odst. 3. postupní smlouvy k postoupení pohledávek nedojde (postoupení není účinné) v případě nezaplacení úplaty postupníkem postupiteli. Žalobkyně sice tvrdila zaplacení úplaty, avšak neoznačila žádný důkaz, přestože ji k tomu soud v rámci přípravy jednání výslovně vyzval a poučil ji, že pokud výzvu nesplní, na jednání ji poučí podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a [číslo] Sb. (dále„ o. s. ř.“) a bude očekávat její neprodlenou reakci s tím, že jednání neodročí. Ostatní důkazy nebyly vzhledem k níže podané právní kvalifikaci právně relevantní pro výsledek řízení. Žalobkyně mohla v řízení uspět jen tehdy, jestliže by byla aktivně věcně legitimována, tedy jestliže by prokázala, že je věřitelkou žalované pohledávky. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále„ o. z.“), může„ věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“ Podle § 1880 odst. 1 o. z. nabývá„ postoupením pohledávky postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“ Nevysloveným a samozřejmým předpokladem postoupení pohledávky a tedy i změny v subjektech závazku je účinnost postupní smlouvy. Ta zde byla podmíněna zaplacením úplaty. Žalobkyně v reakci na výše zmíněné korespondenční poučení uvedla, že se omlouvá z jednání a že pokud soud dospěje k názoru, že není možno žalobě plně vyhovět, nechť ji vyzve k doplnění tvrzení a důkazů. Soud však k jinému názoru dospěl a právě proto žalobkyni již před výše zmíněnou odpovědí žalobkyně tuto vyzval. Žalobkyně však na jeho výzvu relevantně nereagovala. Proto soud nařídil jednání, k němuž se žalobkyně ani její zástupce nedostavili, čímž se připravili o možnost poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Soud pak případ projednal v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 2 a 3 o. s. ř.) a s ohledem na fakt, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve vztahu k zaplacení úplaty za postoupenou pohledávku, žalobu zamítl. Na okraj soud podotýká, že nebyl povinen k výše uvedené korespondenční výzvě. Za obsah žaloby a kvalitu důkazů totiž odpovídá v prvé řadě žalobkyně. Soud zkoumal skutkovou otázku zaplacení úplaty přesto, že žalovaný sám nenamítl, že by úplata zaplacena nebyla (což by udělat stejně nemohl, protože jako dlužník nemohl vědět ani prokázat, co se odehrálo v kontraktaci věřitelů). Soud totiž zná právo a musí je aplikovat ex offo (§ 121, § 2 o. s. ř.). A podle zákona ke změně v osobě věřitele dojde teprve právně účinným postoupením pohledávky. Ustanovení § § 1879 a 1880 odst. 1 o. z. tedy zakotvují skutkový znak, který je povinna prokázat žalobkyně. Pokud tedy z jí předložených důkazů plyne, že postupní smlouva vznikla a třebas i platně, leč nikoli to, že by byla i účinná, což je nezbytný předpoklad aktivní legitimace a tedy úspěchu ve při, musí ji soud poučit, aby potřebná tvrzení a důkazy doplnila. Jinak by v tomto případě bylo žalobkyni umožněno těžit ze svého protiprávního jednání v podobě nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní (§ 101 odst. 1 písm. a), písm. b) ve spojení s § § 120 odst. 1 a 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Což by odporovalo právnímu principu poctivosti (§ 3 první věta o. s. ř. ve spojení s § 6 odst. 1, odst. 2 o. z., § 6 druhá věta o. s. ř.). Podle § 132 o. s. ř. navíc soud„ důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.“ Soud tedy musí přihlédnout i k tomu, že z postupní smlouvy jako z důkazu v konečném důsledku vyplynulo, že zaplacení úplaty za soubor pohledávek je předpokladem vstupu postupníka do práv postupitele. Žalobkyně tedy neunesla břemeno důkazní stran skutečnosti, že byla zaplacena úplata. Proto soud podle pravidel objektivního důkazního břemene vyšel z negativní skutkové domněnky, že zaplacena nebyla, a výrokem I. žalobu zamítl. Žalovaný měl v řízení plný úspěch, pročež by proti žalobkyni měl právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu mu však žádné nevznikly. Proto soud výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).