42 C 170/2021-69 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem daného řízení byl rozvod manželství účastníků. 2. V dané věci se soud nejprve musel zabývat otázkou, zda je založena jeho pravomoc k projednání věci, když v řízení se vyskytl cizí prvek na straně manžela, který je občanem [označení státu]. Mezi Českou republikou a [označení státu] přitom není uzavřena dvoustranná smlouva o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech rodinných, nicméně jak Česká republika, tak [označení státu] jsou členy Evropské unie a jsou tedy vázány i předpisy práva EU. Vzhledem ke skutečnosti, že pro Evropskou unii bylo přijato nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, a toto nařízení je přímo použitelným právním aktem sekundárního práva v členských státech EU ve smyslu čl. 288 Smlouvy o fungování evropské unie, které má, na rozdíl od mezinárodních smluv, v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost jak před zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, tak podle svého čl. 59, v němž nařízení stanoví, že nahrazuje mezi členskými státy smlouvy platné v okamžiku vstupu tohoto nařízení v platnost, které byly uzavřeny mezi dvěma nebo více členskými státy ve věcech upravených tímto nařízením. Pravomoc českého soudu je pak v souladu s tímto nařízením dána podle kapitoly I, článku 1, bodu 1., písm. a) nařízení, podle něhož se toto nařízení bez ohledu na druh soudu vztahuje mimo jiné na občanskoprávní věci týkající se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné; podle kapitoly II, oddílu 1, článku 3, bodu 1., písmene a), ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné soudy toho členského státu, na jehož území mají manželé obvyklé bydliště, nebo měli manželé poslední společné obvyklé bydliště, pokud zde jeden z nich ještě bydlí, nebo má odpůrce bydliště, nebo v případě společného návrhu na zahájení řízení má alespoň jeden z manželů obvyklé bydliště, nebo má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně jeden rok bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, nebo má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně šest měsíců bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, a zároveň je buď státním příslušníkem tohoto členského státu, nebo, v případě Spojeného království a Irska, zde má„ domicil“; podle kapitoly II, oddílu 1, článku 6 nařízení pak platí, že manžel, který a) má obvyklé bydliště na území některého členského státu nebo b) je státním příslušníkem některého členského státu nebo, v případě Spojeného království a Irska, má v některém z těchto států„ domicil“, může být v jiném členském státě žalován pouze podle článků 3, 4 a 5. Vzhledem k výše citovaným ustanovením nařízení pak má soud za to, že je dána jeho pravomoc ve věci rozvodu manželství účastníků, když jak manželka, tak manžel měli a nadále mají na území České republiky své obvyklé bydliště. Místní příslušnost Okresního soudu ve Frýdku – Místku je pak dána podle § 383 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, posledním společným bydlištěm manželů, když v obvodu zdejšího soudu nadále oba bydlí. Pokud jde o hmotné právo, které bylo v dané věci použito, pak vzhledem k tomu, že jak Česká republika, tak [označení státu] přistoupili k nařízení Rady (EU) č. 1259/2010 ze dne 20. prosince 2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (tzv.„ nařízení Řím III“), použije se pro aplikaci hmotného práva právě tato úmluva, přitom vzhledem k tomu, že si strany nezvolily rozhodné právo, soud aplikoval č.l. 8 úmluvy, podle něhož v případě, že nedojde k volbě podle článku 5, řídí se rozvod a rozluka právem státu: a) v němž mají manželé obvyklé bydliště v okamžiku zahájení řízení u soudu, nebo popřípadě b) v němž měli manželé poslední obvyklé bydliště, pokud k ukončení pobytu nedošlo dříve než rok před zahájením řízení u soudu a jeden z manželů v tomto státě pobývá ještě v okamžiku zahájení řízení u soudu, nebo popřípadě c) jehož státní příslušnost mají oba manželé v okamžiku zahájení řízení u soudu, nebo popřípadě d) u jehož soudu bylo zahájeno řízení. S ohledem na tyto skutečnosti pak soud aplikoval pro rozvod daného manželství české hmotné právo, když v době zahájení řízení měli oba manželé svoje obvyklé bydliště na území České republiky. 3. Na podkladě výsledků provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že manželství účastníků uzavřené dne 2. 3. 1991 před [státní instituce] [anonymizována dvě slova] [obec], kdy u manželky se jednalo o manželství druhé a u manžela o manželství prvé, doposud trvá, účastníkům se z něj narodila dnes již zletilá dcera [jméno] [jméno], přičemž toto jejich manželství je již po dobu 5 let nesouladné a rozvrácené, od r. 2018 pak spolu manželé nežijí ve společné domácnosti, intimně se nestýkají, a ani nebydlí, když manžel se z dřívější společné domácnosti odstěhoval, přičemž důvodem rozpadu manželství bylo vzájemné citové odcizení účastníků, pro které si tito postupně přestali rozumět ve všech oblastech týkajících se manželského života. 4. Podle § 755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. 5. Podle § 756 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak. 6. Po provedeném řízení dospěl soud s ohledem na zjištěný skutkový stav k závěru, že manželství účastníků je skutečně hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze přitom zejména vzhledem k postoji obou účastníků očekávat obnovení jejich manželského soužití, když účastníci spolu již dlouhou dobu společně nežijí jako manželé, dlouhodobě se intimně nestýkají a společně nehospodaří a naopak žijí již odděleně, každý svým způsobem života, když manžel se po dohodě stran z dřívější společné domácnosti odstěhoval, přičemž ani jeden z nich v této chvíli nemá zájem na obnovení společného manželského vztahu a považuje takové případné obnovení společného soužití za zcela nemožné. Soud proto posoudil věc po právní stránce v souladu s výše citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když byly splněny všechny podmínky předpokládané ustanoveními § 755 a § 756 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a je na místě žalobě vyhovět a manželství účastníků rozvést, a to aniž by ve smyslu § 389 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, byl prováděn výslech účastníků řízení, neboť skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o rozvodu manželství jsou nepochybné z ostatních provedených důkazů i ze shodných tvrzení účastníků, o nichž pak není rozumný důvod pochybovat (k tomu blíže: nakladatelství C.H.Beck, zákon o zvláštních řízeních soudních, první vydání, 2015, str. 739 – 740). 7. Příčiny rozvratu manželství účastníků soud spatřuje na straně obou účastníků v jejich vzájemném citovém odcizení, díky kterému si tito přestali rozumět ve všech otázkách týkajících se manželského a rodinného života. 8. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 23 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle kterého bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení; náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. V daném případě přitom byly sice příčiny rozvratu manželství účastníků shledány soudem výlučně na straně manžela a byly by zde tak splněny podmínky pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení manželce, avšak tato se svého práva výslovně vzdala, pročež soud rozhodl tak, že žádný z manželů na náhradu nákladů řízení nemá právo.