42 C 229/2021-16 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 738 Kč (jako součtu částek 7 746 Kč a 4 992 Kč) spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. rozsudku, které měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě smlouvy o sdružených dodávkách elektřiny ze dne 25. 10. 2018, na základě které žalobkyně dodávala žalovanému do jeho odběrného místa na adrese [adresa žalovaného], elektřinu a žalovaný se zavázal za dodávanou komoditu zaplatit dle ceníku žalobkyně platného pro dané fakturační období se splatností uvedenou na faktuře. Žalobkyně přitom provedla vyúčtování spotřeby dodané elektřiny fakturou č. 004102180155 ze dne 7. 7. 2020 se splatností dne 21. 7. 2020 za zúčtovací období od 6. 12. 2019 do 30. 6. 2020, která zněla na částku 7 746 Kč. Následně pak žalobkyně provedla další vyúčtování spotřeby dodané elektřiny za zúčtovací období od 4. 12. 2018 do 5. 12. 2019, a to fakturou č. 004101828368 ze dne 11. 12. 2019 se splatností dne 27. 12. 2019, která zněla na částku 4 992 Kč. Na žádnou z těchto faktur žalovaný ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 19. 7. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 9. 8. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem souhlasila již v samotné žalobě. 4. Na základě provedeného dokazování soud vzal za prokázané následující skutečnosti: Listinou označenou jako Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny datovanou dnem 18. 10. 2018 vzal soud za prokázáno, že žalobkyně se dne 25. 10. 2018 s žalovaným písemně dohodla, že jako podnikající právnická osoba bude žalovanému do odběrného místa na adrese [adresa žalovaného], dodávat elektřinu určenou co do množství a jakosti a žalovaný bude tuto dodávanou elektřinu odebírat a hradit za ni kupní cenu dle aktuálně platného ceníku vydaného žalobkyní. 5. Fakturami č. 004102180155 ze dne 7. 7. 2020 se splatností dne 21. 7. 2020 a č. 004101828368 ze dne 11. 12. 2019 se splatností dne 27. 12. 2019, je v řízení dále prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částek 7 746 Kč za zúčtovací období od 6. 12. 2019 do 30. 6. 2020 a 4 992 Kč za zúčtovací období od 4. 12. 2018 do 5. 12. 2019 za odebranou elektřinu. 6. Předžalobní upomínkou žalobkyně ze dne 12. 2. 2021, včetně podacího lístku z téhož dne, je dále prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celkové částky 12 738 Kč nejpozději do sedmi dnů od doručení výzvy s tím, že v opačném případě bude žalobkyně vymáhat tento dluh soudní cestou. 7. Všechny provedené důkazy soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani žádný z účastníků nevznesl žádné námitky, je soud následně vyhodnotil jako věrohodné. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo. 8. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, podle něhož žalobkyně na základě uzavřené dohody o odběru elektřiny mezi ní a žalovaným jednak v období od 6. 12. 2019 do 30. 6. 2020 dodala žalovanému elektrickou energii a tento odběr žalovanému vyúčtovala fakturou č. 004102180155 ze dne 7. 7. 2020 se splatností dne 21. 7. 2020, znějící na částku 7 746 Kč, jednak v období od 4. 12. 2018 do 5. 12. 2019 dodala žalovanému elektrickou energii a tento odběr žalovanému vyúčtovala fakturou č. 004101828368 ze dne 11. 12. 2019 se splatností dne 27. 12. 2019, znějící na částku 4 992 Kč. Na tyto faktury žalovaný ničeho nezaplatil. 9. Podle § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. 10. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v celém rozsahu a lze jí proto v celém rozsahu vyhovět. Soud má nejprve za to, že mezi stranami sporu byla platně uzavřena kupní smlouvy na dodávku elektrické energie, a to dle ustanovení § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na základě které vznikl žalobkyni závazek dodávat žalovanému do sjednaného odběrného místa elektrickou energii ve smluvené kvalitě a množství a žalovaný se zavázal tuto komoditu v daném místě odebírat a zaplatit za ni dohodnutou kupní cenu, z části jako regulovanou cenu stanovenou příslušným orgánem České republiky v dané oblasti cen. Tato cena měla být žalovaným hrazeny formou záloh a následného vyúčtování (faktury), které bylo podle smluv splatné v konkrétním termínu uvedeném na vyúčtování. Žalobkyně na základě uzavřené dohody mezi ní a žalovaným jednak v období od 6. 12. 2019 do 30. 6. 2020 dodala žalovanému elektrickou energii a tento odběr žalovanému vyúčtovala fakturou č. 004102180155 ze dne 7. 7. 2020 se splatností dne 21. 7. 2020, znějící na částku 7 746 Kč, jednak v období od 4. 12. 2018 do 5. 12. 2019 dodala žalovanému elektrickou energii a tento odběr žalovanému vyúčtovala fakturou č. 004101828368 ze dne 11. 12. 2019 se splatností dne 27. 12. 2019, znějící na částku 4 992 Kč. Žalovaný však na tyto faktury ničeho neuhradil, čímž tak řádně a včas nesplnil svůj závazek, dostal se tak s úhradou svého dluhu ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vždy dnem následujícího po dni splatnosti uvedené faktury do prodlení. S ohledem na uvedené skutečnosti proto soud žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalovaného tak zavázal k zaplacení celkem částky 12 738 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši, za dobu a z částek, specifikovaných ve výroku I. rozsudku shora, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, tj. tak, jak bylo žalobkyní požadováno. 12. Soudem stanovená třídenní lhůta k plnění od právní moci rozsudku pak má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., neboť v projednávané věci soud zejména vzhledem k nevýrazné výši a současně již dlouhé době trvání dluhu, jakož i dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, žádné důvody pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek neshledal, když takové důvody nebyly současně v řízení účastníky ani tvrzeny. 13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném řízení měla žalobkyně se svou žalobou plný úspěch, a proto je žalovaný ve smyslu shora citovaného ustanovení povinen nahradit jí všechny účelně vynaložené náklady celého řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 8. 4. 2021, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť jde v prvé řadě o žalobu, podanou na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, kdy jednotlivé žaloby mají podobu využitého vzoru a v zásadě se od sebe liší jen údaji o žalovaných, době vzniku žalovaného dluhu a někdy žalované částce, avšak základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je tak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Jde přitom o pohledávku, v rámci níž na jedné straně vystupoval spotřebitel, který byl současně fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky právního úkonu o jiném obsahu (typicky jde právě o smlouvy o přepravě, dodávky energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, pojistné smlouvy, úhradu regulačního poplatků apod.). Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její tři úkony právní