16 C 114/2022-44 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 11 323,65 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 939,07 Kč, úroku 8,5 % ročně z částky 9 335,41 Kč od 15. 2. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný zákonného úroku z prodlení ve výši 203,04 Kč od 30. 11. 2021 do 14. 2. 2022 a zákonného úroku z prodlení z částky 11 323,65 Kč od 15. 2. 2022 do zaplacení ve výši 8,5 %. To vše na základě skutečnosti, že měli účastníci dne 17. 8. 2020 uzavřít smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] který žalobkyně žalovanému poskytla ve formě úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč. Žalovaný celkem splatil částku 3 160 Kč. Žalobkyně měla před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do dlužnických databází (NRKI, CEE, ISIR), na základě statistického modelu a tvrzení žalovaného. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 15 dnů. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 17. 8. 2020 účastníci uzavřeli smlouvu [číslo] v níž se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč, které měl žalovaný splácet s úroky. Podpis žalovaného je nahrazen číselným kódem. Ve smlouvě žalovaný uvedl, že je rozvedený, má střední vzdělání, bydlí v podnájmu, pracuje v [právnická osoba] [anonymizováno] s čistým měsíčním příjmem 35 000 Kč a vyživuje jedno dítě (smlouva o úvěru). Žalovaný vyčerpal celkem 10 000 Kč, zaplatil celkem 3 160 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad, opis výpisu proplacení smlouvy). Při rozhodování o žádosti o úvěr žalobkyně nelustrovala žalovaného v Bankovním registru klientských informací. Žalobkyně nezkoumala otázku, odkdy žalovaný v [právnická osoba] [anonymizováno] pracuje ani zda se nenachází ve zkušební či výpovědní době. Neřešila ani okolnost, zda s někým (kromě vyživovaného dítěte) žalovaný sdílí společnou domácnost. Že příjem ostatních osob v domácnosti činil 0 Kč, jak plyne z dokumentace, neznamená, že s žalovaným nikdo další v jedné domácnosti nežije; může to znamenat, že pouze nemá žádný příjem. Žalovaný v době posouzení úvěruschopnosti čerpal několik jiných úvěrů s celkovými splátkami přinejmenším kolem 13 500 Kč měsíčně. Žalobkyně se kromě zmíněných databází spolehla jen na dva informační zdroje: tvrzení žalovaného a obecné informace ze statistických modelů (úvěrová karta, úvěrová zpráva, smlouva). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 14 dnů od sepsání v oznámení o zesplatnění pohledávky, doporučeně odeslaném dne 16. 11. 2021 (oznámení, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 17. 8. 2020 účastníci uzavřeli smlouvu [číslo] v níž se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč, které měl žalovaný splácet s úroky. Podpis žalovaného je nahrazen číselným kódem. Ve smlouvě žalovaný uvedl, že je rozvedený, má střední vzdělání, bydlí v podnájmu, pracuje v [právnická osoba] [anonymizováno] s čistým měsíčním příjmem 35 000 Kč a vyživuje jedno dítě. Žalovaný vyčerpal celkem 10 000 Kč, zaplatil celkem 3 160 Kč. Při rozhodování o žádosti o úvěr žalobkyně nelustrovala žalovaného v Bankovním registru klientských informací. Žalobkyně nezkoumala otázku, odkdy žalovaný v [právnická osoba] [anonymizováno] pracuje ani zda se nenachází ve zkušební či výpovědní době. Neřešila ani okolnost, zda s někým (kromě vyživovaného dítěte) žalovaný sdílí společnou domácnost. Že příjem ostatních osob v domácnosti činil 0 Kč, jak plyne z dokumentace, neznamená, že s žalovaným nikdo další v jedné domácnosti nežije; může to znamenat, že pouze nemá žádný příjem. Žalovaný v době posouzení úvěruschopnosti čerpal několik jiných úvěrů s celkovými splátkami přinejmenším kolem 13 500 Kč měsíčně. Žalobkyně se kromě zmíněných databází spolehla jen na dva informační zdroje: tvrzení žalovaného a obecné informace ze statistických modelů. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 14 dnů od sepsání v oznámení o zesplatnění pohledávky, doporučeně odeslaném dne 16. 11. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala mu k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky. Žalobkyně však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, leč nedostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. Podle § 86 odst. 1 první věty z. s. ú.„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ Žalobkyně jednotlivá tvrzení žalovaného vztahující se k jeho schopnosti splatit daný úvěr s výjimkou existence jiných dluhů nijak neověřila; vycházela z obecných informací získaných statistickým modelováním. Je sice pravdou, že statistické modely v sobě zahrnují mnohem větší množství dat, než lze získat individualizovanou analýzou úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, zároveň ovšem nevypovídají nic o jednotlivém případu, který může být zcela odlišný. Proto ustanovení § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. coby základní zdroj informací o úvěruschopnosti předpokládá samotného spotřebitele. Počítá tedy s individuálním posouzením, které se v daném případě nestalo. Kdyby tedy žalovaný uvedl pouze a jen nepravdivé vstupní údaje, žalobkyně by to neodhalila; ba dokonce v tomto ohledu neučinila ani žádný pokus. Navíc analýza úvěruschopnosti trpěla deficity popsanými v předchozích dvou odstavcích. Při tak vysokém dluhovém zatížení žalovaného bylo namístě alespoň nějakým způsobem prověřit informaci o existenci, výši a stabilitě jeho mzdy, jež byla zjevně zdrojem ke splácení úvěru. To se nestalo. Ze všech těchto důvodů nemohla žalobkyně získat reálný přehled o skutečných aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první a druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc poh