16 C 177/2022-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácených zápůjček s poplatky a s příslušenstvím, poskytnutých ve výši 9 000 Kč na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum] a ve výši 7 000 Kč na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum], které žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“). Původní věřitelka měla před poskytnutím jednotlivých zápůjček posoudit úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v Kartách zákazníka. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 15 dnů. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 15 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne [datum] na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 9 000 Kč, dne [datum] na základě smlouvy [číslo] pak zápůjčku ve výši 7 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal vrátit v 60, resp. 45 týdenních splátkách s úroky a poplatky (smlouvy o zápůjčce). Při rozhodování o žádosti o první zmíněnou zápůjčku původní věřitelka nespecifikovala a neověřila, v čem spočívá„ další čistý příjem domácnosti“ žalovaného ve výši 25 000 Kč měsíčně, vyšší než jeho mzda, přestože žalovaný současně uvedl, že má pouze 1 zdroj příjmů a 0 vyživovaných osob. Původní věřitelka nezkoumala, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době ani jak dlouho u zaměstnavatele působí, nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. V případě žádosti o druhou z výše uvedených zápůjček vykazuje analýza úvěruschopnosti stejné deficity kromě výše zmíněných dalších čistých příjmů (karty zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na první z výše uvedených zápůjček částku 2 020 Kč před postoupením pohledávky, na druhou pak 7 700 Kč před postoupením pohledávky (přehledy plateb). Později měly být obě žalované pohledávky postoupeny žalobkyni, která postoupení oznámila žalovanému doporučeným dopisem (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky s podacím lístkem). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaného dne 25. 1. 2021 (tamtéž). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na kartu zákazníka a v ní uvedené tvrzení žalovaného o dalších čistých příjmech domácnosti. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení ani meritum sporu. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne [datum] na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 9 000 Kč, dne [datum] na základě smlouvy [číslo] pak zápůjčku ve výši 7 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal vrátit v 60, resp. 45 týdenních splátkách s úroky a poplatky. Při rozhodování o žádosti o první zmíněnou zápůjčku původní věřitelka nespecifikovala a neověřila, v čem spočívá„ další čistý příjem domácnosti“ žalovaného ve výši 25 000 Kč měsíčně, vyšší než jeho mzda, přestože žalovaný současně uvedl, že má pouze 1 zdroj příjmů a 0 vyživovaných osob. Původní věřitelka nezkoumala, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době ani jak dlouho u zaměstnavatele působí, nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. V případě žádosti o druhou z výše uvedených zápůjček vykazuje analýza úvěruschopnosti stejné deficity kromě výše zmíněných dalších čistých příjmů. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na první z výše uvedených zápůjček částku 2 020 Kč před postoupením pohledávky, na druhou pak 7 700 Kč před postoupením pohledávky. Později měly být obě žalované pohledávky postoupeny žalobkyni, která postoupení oznámila žalovanému doporučeným dopisem. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaného dne 25. 1. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení ve vztahu ke smlouvě [číslo] (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“) a co do zbylé smlouvy jako již zaniklý závazek z bezdůvodného obohacení (§ 1908 odst. 1 ve spojení s § 2991n o. z.). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelské úvěry v právní formě zápůjček (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smluv zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala mu k dočasnému užívání určité částky, které jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Původní věřitelka však ani v jednom z obou případů nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby byla její rozhodnutí zápůjčky poskytnout informovaná v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčky neměly být poskytnuty, pročež jsou obě smlouvy neplatné (§ 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první a druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byly smlouvy neplatné absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy