16 C 2/2022-39 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nesplaceného revolvingového úvěru včetně poplatků, smluvní pokuty a příslušenství, který žalovanému poskytla [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (dále„ původní věřitelka“) na základě smlouvy [číslo] ve formě úvěrového rámce. Původní věřitelka měla pohledávku postoupit žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 15 dnů. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Původní věřitelka s žalovaným dne 5. 10. 2017 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru ve formě úvěrového rámce s úrokem (smlouva o úvěru, informace o úvěru, obchodní a produktové podmínky). Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila tvrzení žalovaného o příjmu, nezkoumala sociální poměry rodičů, s nimiž měl žalovaný bydlet ani otázku, zda s nimi žalovaný společně finančně hospodaří (smlouva o úvěru). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného stran jeho úvěruschopnosti. Žalovaný čerpal celkem 91 172,37 Kč, splatil celkem 71 200 Kč (výpis plateb). Pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za ni své předchůdkyni zaplatila sjednanou úplatu (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o přijetí úplaty za postoupení pohledávek). Postoupení bylo žalovanému oznámeno (oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 24. 8. 2021 v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 9. 8. 2021 (předžalobní výzva, podací lístek). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic právně relevantního pro meritum sporu a výsledek řízení. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Původní věřitelka s žalovaným dne 5. 10. 2017 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru ve formě úvěrového rámce s úrokem. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila tvrzení žalovaného o příjmu, nezkoumala sociální poměry rodičů, s nimiž měl žalovaný bydlet ani otázku, zda s nimi žalovaný společně finančně hospodaří. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného stran jeho úvěruschopnosti. Žalovaný čerpal celkem 91 172,37 Kč, splatil celkem 71 200 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za ni své předchůdkyni zaplatila sjednanou úplatu. Postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 24. 8. 2021 v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 9. 8. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ [číslo] ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 druhá věta zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Postupně přenechávala žalovanému k dočasnému užívání určité částky, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Podle názoru soudu však žalobkyně nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku postupného vyplacení částky 91 172,37 Kč tudíž žalovanému vznikalo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ [číslo] ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení pohledávky předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 9. 8. 2021, přičemž třetí pracovní den nastal 12. 8. 2021 a lhůta do 24. 8. 2021 odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 24. 8. 2021 a že od 25. 8. 2021 byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně žalovanému poskytla 91 172,37 Kč, žalovaný splatil 71 200 Kč, takže rozdíl ve výši 19 972,37 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,50 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci. 6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy. 7. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná, konkrétně na méně než 50 %, pročež by byla povinna zaplati