16 C 278/2021-40 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácených zápůjček s poplatky a s příslušenstvím, poskytnutých ve výši 25 000 Kč na základě smlouvy [číslo] ze dne 5. 2. 2018 a ve výši 19 000 Kč na základě smlouvy [číslo] ze dne 22. 10. 2017, které žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“). Původní věřitelka měla před poskytnutím jednotlivých zápůjček posoudit úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v Kartách zákazníka. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 14 dnů. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 5. 2. 2018 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 25 000 Kč, dne 22. 10. 2017 na základě smlouvy [číslo] pak zápůjčku ve výši 19 000 Kč (smlouvy o zápůjčce). Při rozhodování o žádosti o první zmíněnou zápůjčku původní věřitelka nezkoumala, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve výpovědní době, nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Nespecifikovala navíc, co znamenají„ další čisté příjmy“ žalovaného ve výši 14 300 Kč měsíčně ani„ ostatní příjmy“ ve výši 3 000 Kč měsíčně, jež společně navýšily jeho platební kapacitu. V případě žádosti o druhou z výše uvedených zápůjček vykazuje analýza úvěruschopnosti stejné deficity, přičemž původní věřitelka opět nevysvětlila, čím jsou tvořeny ony„ ostatní příjmy“ ve výši 3 000 Kč měsíčně. Zároveň nevěnovala pozornost okolnosti, že žalovaný na jedné straně uvedl, že má dvě děti a přitom jeho měsíční náklady na živobytí měly činit 4 000 Kč, což je zjevně nereálně nízká částka (karty zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na první z výše uvedených zápůjček částku 12 656 Kč ke dni 30. 8. 2018, na druhou 19 984 Kč k témuž dni (přehledy plateb). Později měly být žalované pohledávky na základě smlouvy ze dne 20. 1. 2020 postoupeny žalobkyni, která za ně zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaného dne 14. 2. 2020 (oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na výše rozvedené tvrzení žalovaného o nákladech živobytí. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 5. 2. 2018 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 25 000 Kč, dne 22. 10. 2017 na základě smlouvy [číslo] pak zápůjčku ve výši 19 000 Kč. Při rozhodování o žádosti o první zmíněnou zápůjčku původní věřitelka nezkoumala, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve výpovědní době, nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Nespecifikovala navíc, co znamenají„ další čisté příjmy“ žalovaného ve výši 14 300 Kč měsíčně ani„ ostatní příjmy“ ve výši 3 000 Kč měsíčně, jež společně navýšily jeho platební kapacitu. V případě žádosti o druhou z výše uvedených zápůjček vykazuje analýza úvěruschopnosti stejné deficity, přičemž původní věřitelka opět nevysvětlila, čím jsou tvořeny ony„ ostatní příjmy“ ve výši 3 000 Kč měsíčně. Zároveň nevěnovala pozornost okolnosti, že žalovaný na jedné straně uvedl, že má dvě děti a přitom jeho měsíční náklady na živobytí měly činit 4 000 Kč, což je zjevně nereálně nízká částka. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na první z výše uvedených zápůjček částku 12 656 Kč ke dni 30. 8. 2018, na druhou 19 984 Kč k témuž dni. Později měly být žalované pohledávky na základě smlouvy ze dne 20. 1. 2020 postoupeny žalobkyni, která za ně zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaného dne 14. 2. 2020. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení ve vztahu ke smlouvě [číslo] (§ [číslo] ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“) a co do zbylé smlouvy jako již zaniklý závazek z bezdůvodného obohacení (§ 1908 odst. 1 ve spojení s § 2991n o. z.). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelské úvěry v právní formě zápůjček (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala mu k dočasnému užívání určité částky, které jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Původní věřitelka však ani v jednom z obou případů nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby byla její rozhodnutí zápůjčky poskytnout informovaná v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčky neměly být poskytnuty, pročež jsou obě smlouvy neplatné (§ 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první a druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byly smlouvy neplatné absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkouma