16 C 339/2021-33 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nesplaceného úvěru včetně poplatků a příslušenství, který žalované poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), dne 22. 9. 2017 na základě smlouvy [číslo] ve výši 10 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím půjčky posoudit úvěruschopnost žalované způsobem, zachyceným v žádosti o úvěr. 2. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.“ Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovanou, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřila s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat její souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná nereagovala, přestože jí výzva byla účinně doručena. 3. Soud založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 22. 9. 2017 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě jí poskytla částku 10 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit v 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč, zahrnujících též úroky, poplatky a náklady. Při rozhodování o žádosti o úvěr původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaná dluhy, ačkoli sama uvedla, že splácí částku 1 705 Kč měsíčně a že souhrnná výše žalobou či exekučně proti ní vymáhaných pohledávek činí 20 000 Kč. Dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka, ačkoli žalobkyně zaškrtla, že je vdaná. Uvedla-li dále v žádosti, že má 2 vyživované děti, těžko mohly její náklady na jídlo, dopravu a„ osobní náklady“ činit 3 500 Kč měsíčně. Tuto okolnost původní věřitelka neprověřila. Žalobkyně navíc soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z žádosti o úvěr sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaná zaplatila celkem částku 7 500,01 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 19. 1. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 4. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ [číslo] ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ ve spojení s § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně vracet s příslušnými poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozím odstavci. V tom případě nemohla získat reálný přehled o sociálních poměrech žalované tak, aby bylo její rozhodnutí poskytnout jí úvěr skutečně informované v zákonem předepsané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 10 000 Kč tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ [číslo] ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 19. 1. 2021, přičemž třetí pracovní den nastal 22. 1. 2021 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 1. 2. 2021, odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 2. 2. 2021 a že od 3. 2. 2021 byla žalovaná v prodlení. Žalobkyně žalované poskytla 10 000 Kč, žalovaná splatila 7 500,01 Kč, takže rozdíl ve výši 2 500 Kč představuje její bezdůvodné obohacení. Žalovaná se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalované proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci. 5. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy. 6. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná, konkrétně na méně než 50 %, pročež by byla povinna zaplatit příslušné procento nákladů žalované, které však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.