16 C 362/2021-17 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že žalovaným uzavřela dne 28. 11. 2019 smlouvu o úvěru ve výši 14 544 Kč (skládající se z půjčené částky 8 000 Kč a souhrnného poplatku 6 544 Kč), podle které měl splácet týdně 243 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný splatil 3 400 Kč. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, že provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu rodného čísla dálkovým systémem společnosti [právnická osoba], kontrolu náhledem do záznamů insolvenčního rejstříku, kontrolu zaměstnání telefonicky, kontrolu platební historie klienta u společnosti žalobkyně a vyhodnotila aktuální finanční situaci dle vyplněných podkladů klienta a dle lokality klienta – a to na základě odborných vědomostí z“ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti – a konečně kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem ([příjmení]) v kartě klienta. 2. Žalovaný se k věci ani přes výzvu soudu nevyjádřil. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 10 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 4. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 28. 11. 2019 uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 8 000 Kč, což také učinil a žalovaný to potvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit celkem 14 544 Kč v 60 týdenních splátkách (smlouva o úvěru). Před poskytnutím úvěru žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, aniž by zkoumala, jak dlouho žalovaný pracuje u zaměstnavatele, kterého uvedl, zda není ve zkušební či výpovědní době a aniž by jakkoli ověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy (evidenční karta). Žalovaný splatil celkem částku 3 400 Kč (transakční historie). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky předžalobní výzvou odeslanou dne 16. 2. 2021 (předžalobní výzva s podacím archem). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, věrohodné a pro výsledek řízení závažné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. Je třeba poznamenat, že hypertextové odkazy na webové stránky, které žalobkyně vložila do žaloby, nejsou důkazem. Každý odkaz totiž časem přestane být funkční, avšak obsah soudního spisu včetně důkazů nelze dodatečně měnit. Nehledě k tomu, že i kdyby byl odkaz funkční, kliknutí na něj by odporovalo pravidlům kybernetické bezpečnosti, která soud musí dodržovat. Lze tudíž říci, že kromě evidenční karty žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 28. 11. 2019 uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 8 000 Kč, což také učinil a žalovaný to potvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit celkem 14 544 Kč v 60 týdenních splátkách. Před poskytnutím úvěru žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, aniž by zkoumala, jak dlouho žalovaný pracuje u zaměstnavatele, kterého uvedl, zda není ve zkušební či výpovědní době a aniž by jakkoli ověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy. Žalovaný splatil celkem částku 3 400 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky předžalobní výzvou odeslanou dne 16. 2. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Podle názoru soudu však žalobkyně nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných ve dvou předchozích odstavcích. V tom případě nemohla získat reálný přehled o sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 8 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení teprve v předžalobní výzvě odeslané dne 16. 2. 2021, přičemž třetí pracovní den po odeslání zde nastal 19. 2. 2021, přičemž den následující odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 20. 2. 2021 a že od 21. 2. 2021 byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně žalovanému poskytla 8 000 Kč, žalovaný splatil 3 400 Kč, takže rozdíl ve výši 4 600 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,50 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně však požadovala úrok ve výši 8,25 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vy