16 C 366/2021-12 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že žalovanou uzavřela dne 24. 5. 2018 smlouvu o úvěru ve výši 17 700 Kč (skládající se z půjčené částky 10 000 Kč a souhrnného poplatku 7 700 Kč), podle které měla splácet týdně 295 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaná splatila 8 550 Kč. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované tak, že provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu rodného čísla dálkovým systémem společnosti [právnická osoba], kontrolu náhledem do záznamů insolvenčního rejstříku, kontrolu zaměstnání telefonicky, kontrolu platební historie klienta u společnosti žalobkyně a vyhodnotila aktuální finanční situaci dle vyplněných podkladů klienta a dle lokality klienta – a to na základě odborných vědomostí z“ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti – a konečně kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem ([příjmení]) v kartě klienta. 2. Žalovaná se k věci ani přes výzvu soudu nevyjádřila. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla. Soud vyzval žalovanou, aby se k této možnosti do 10 dnů od doručení výzvy také vyjádřila s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat její souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná nereagovala, přestože jí výzva byla účinně doručena. 4. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 24. 5. 2018 uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč, což také učinila a žalovaná to potvrdila podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala splatit celkem 17 700 Kč v 60 týdenních splátkách (smlouva o úvěru). Před poskytnutím úvěru žalobkyně při analýze úvěruschopnosti žalované nezkoumala okolnost, jak dlouho žalovaná pracuje u zaměstnavatele, kterého uvedla, zda není ve zkušební či výpovědní době a aniž by jakkoli ověřila, zda a jaké má žalovaná dluhy, zda s někým sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Nemluvě o tom, že žalovanou uvedené měsíční náklady živobytí jsou nereálně nízké (evidenční karta). Žalobkyně soudu navíc nepředložila dokumenty, jež měly podle evidenční karty sloužit k ověření pravdivosti tvrzení žalované. Žalovaná splatila celkem částku 8 550 Kč (transakční historie). Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení žalované částky předžalobní výzvou doporučeně odeslanou dne 17. 5. 2021 (předžalobní výzva s podacím archem). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, věrohodné a pro výsledek řízení závažné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. Je třeba poznamenat, že hypertextové odkazy na webové stránky, které žalobkyně vložila do žaloby, nejsou důkazem. Každý odkaz totiž časem přestane být funkční, avšak obsah soudního spisu včetně důkazů nelze dodatečně měnit. Nehledě k tomu, že i kdyby byl odkaz funkční, kliknutí na něj by odporovalo pravidlům kybernetické bezpečnosti, která soud musí dodržovat. Lze tudíž říci, že kromě evidenční karty žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 24. 5. 2018 uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč, což také učinila a žalovaná to potvrdila podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala splatit celkem 17 700 Kč v 60 týdenních splátkách. Před poskytnutím úvěru žalobkyně při analýze úvěruschopnosti žalované nezkoumala okolnost, jak dlouho žalovaná pracuje u zaměstnavatele, kterého uvedla, zda není ve zkušební či výpovědní době a aniž by jakkoli ověřila, zda a jaké má žalovaná dluhy, zda s někým sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Nemluvě o tom, že žalovanou uvedené měsíční náklady živobytí jsou nereálně nízké. Žalobkyně soudu navíc nepředložila dokumenty, jež měly podle evidenční karty sloužit k ověření pravdivosti tvrzení žalované. Žalovaná splatila celkem částku 8 550 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení žalované částky předžalobní výzvou doporučeně odeslanou dne 17. 5. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastnicemi jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Podle názoru soudu však žalobkyně nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných ve dvou předchozích odstavcích. V tom případě nemohla získat reálný přehled o sociálních poměrech žalované tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že žalobkyně úvěruschopnost žalované posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 10 000 Kč tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení teprve v předžalobní výzvě odeslané dne 17. 5. 2021, přičemž třetí pracovní den po odeslání zde nastal 20. 5. 2021, přičemž sedmidenní lhůta ve výzvě poskytnutá odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 28. 5. 2021 a že od 29. 5. 2021 byla žalovaná v prodlení. Žalobkyně žalované poskytla 10 000 Kč, žalovaná splatila 8 550 Kč, takže rozdíl ve výši 1 450 Kč představuje její bezdůvodné obohacení. Žalovaná se ted