16 C 369/2021-22 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácené zápůjčky včetně poplatků a příslušenství, kterou žalované poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“) dne 14. 6. 2018 na základě smlouvy [číslo] ve výši 35 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím zápůjčky posoudit úvěruschopnost žalované způsobem, zachyceným v Kartě zákazníka. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, ač ji k tomu soud vyzval a poskytl jí k vyjádření lhůtu 14 dnů. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovanou, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřila s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat její souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná nereagovala, přestože jí výzva byla účinně doručena. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 14. 6. 2018 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalované poskytla zápůjčku ve výši 35 000 Kč, které měla žalovaná vrátit ve 18 měsíčních splátkách (smlouva o zápůjčce). Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda se žalovaná ve svém pracovním poměru nenachází ve výpovědní době, třebaže jí poté poskytla úvěr na 18 měsíců a přestože žalovaná uvedla, že jí tento poměr končí ke dni 31. 1. 2019 (karta zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná zaplatila celkem 3 505 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni v souboru pohledávek, za nějž žalobkyně zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 10 dnů od doručení v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 25. 1. 2021 (oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 14. 6. 2018 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalované poskytla zápůjčku ve výši 35 000 Kč, které měla žalovaná vrátit ve 18 měsíčních splátkách. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda se žalovaná ve svém pracovním poměru nenachází ve výpovědní době, třebaže jí poté poskytla úvěr na 18 měsíců a přestože žalovaná uvedla, že jí tento poměr končí ke dni 31. 1. 2019. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná zaplatila celkem 3 505 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni v souboru pohledávek, za nějž žalobkyně zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 10 dnů od doručení v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 25. 1. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ [číslo] ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalované (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalované tak, aby bylo její rozhodnutí zápůjčku poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalované posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva neplatná (§ 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první a druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 35 000 Kč tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ [číslo] ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení pohledávky již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 25. 1. 2021, přičemž třetí pracovní den 28. 1. 2021 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 8. 2. 2021 (neboť 7. 2. 2021 byla neděle – viz § 607 o. z.), odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 9. 2. 2021 a že od 10. 2. 2021 byla žalovaná v prodlení. Žalobkyně žalované poskytla 35 000 Kč, žalovaná vrátila 3 505 Kč, takže rozdíl ve výši 31 495 Kč představuje její bezdůvodné obohacení. Žalovaná se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Vzh